A
taky ti to začne připadat „nějaký divný“. Pravděpodobnost, že barák je plný
zlomyslných padouchů, kteří nemají na práci nic jiného než ustavičně trýznit
svého hodného a mírného souseda, není statisticky vzato bůhvíjak velká.
A
čím víc o historii svých předků přemýšlíš, tím citelnější pachuť se ti vtírá na
jazyk. K čertu s tímhle nanicovatým národem, pomyslíš si. A
s gustem si začneš malovat úplně jiný, „objektivnější“ obrázek českých
dějin. A jsi-li jen trochu důsledný, nenecháš na nich nitku suchou.
Najednou
všude, kam pohlédneš, vidíš napříč stoletími jen hašteřivost, chytračení,
kverulantství, změkčilost, zbabělost. A tam, kde je ani při nejlepší vůli vidět
nemůžeš, tam, kde naopak chtě nechtě spatříš odbojnost, výbojnost a aktivní
odpor, smeteš je ze stolu coby ubohé a směšné. O co se ti naivní šašci snažili?
Což nevěděli, kde je jejich místo? Co vlastně dokázali? Nic! Jen to všechno
ještě zhoršili. Kvůli Husovi se na nás naštval papež, kvůli sedmadvaceti českým
pánům, kteří se tak lehkovážně dali popravit, byl pak habsburský útisk o to
silnější, kvůli obrozencům dodnes mluvíme česky (sic!), kvůli parašutistům
vypukla heydrichiáda a byly vypáleny Lidice; a zástupcům protikomunistického
odboje taky něco přišijeme, přinejmenším to, že svými neuváženými činy vnášeli
nežádoucí rozruch do životů svých opatrnějších příbuzných.
Na
jedné straně s trpkým úsměvem suše a „nezaujatě“ konstatujeme odvěkou
porobivost tohoto národa a na straně druhé – opět s úsměškem, leč
tentokrát pohrdlivým a zasvěceneckým – mávneme rukou nad těmi, kdo se s ní
pokusili skoncovat. Nad těmi bláhovci, kteří nepoznali, že to beztak k ničemu
nepovede.
Svět
je vážně samý paradox. A tak se ofrňujeme nad „zbabělým“ Edvardem Benešem, že
uposlechl, co mu nadiktovali z Mnichova, ale zároveň i nad Miladou
Horákovou, která taky mohla mít víc rozumu a „přizpůsobit se situaci“, když
viděla, že to Sověti nepustí a že definitivně nastalo další područí, nyní pro
změnu ruské.
A
do toho hrozně rádi nadáváme na „typickou českou“ ublíženost. Ale – sakra práce
– co když máme proč být ublížení?
Uznávám, Bílá hora, to už je dávno, a do životní situace Husových současníků se
člověk taky těžko vciťuje. A tak zůstanu ve dvacátém století, konkrétně u
zbabělého Beneše a zbabělého Dubčeka.
Ano,
přiznávám, ani jeden z těch dvou není zrovna můj idol. Ale – byli oni
skutečnými původci všeho toho zla? Mohl Beneš za zrod nacistické diktatury?
Mohl Dubček za sovětskou okupaci? A jsou oni dva – jen a pouze, či aspoň
převážně oni dva zodpovědní za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo?
Víš,
snažím se říct asi tolik: Stává se, že si jedna země usurpuje panství nad tou
druhou. Je to blbé, ale stává se to. Jenže nám se v minulém století
přihodilo ještě něco jiného než pouhá agrese některého ze sousedů: Dvakrát za
sebou se na nás všichni, naprosto všichni, zcela ukázkově a bezprecedentně
vykašlali. (A my si to dodnes
nemůžeme zapomenout.) Že si Hitler v Mnichově nárokoval rozbití
Československa, je jedna věc. A to, že mu to Daladier a Chamberlain odkývali a
že nikdo (tedy žádný státník) v celé Evropě ani nepípl, to už je věc
druhá. A že jim to nakonec – tedy těm nepípnuvším – nebylo nic platné, je
samozřejmě věc třetí. A skutečnost, že to – světe div se – tentokrát nebyli
Češi, kdo obětoval čest a příčetnost kvůli tomu, aby měl klid, je věc čtvrtá,
věc, o níž se ovšem moc nemluví. Ani u nás doma, ani jinde, milý M.
Ano,
můžu si myslet (a ano, myslím si to), že Beneš uposlechnout neměl. Ale zároveň
vím, že to nebyl on, kdo se octl na tahu jako první. Že byl naopak až ten
poslední; že vlastně neměl čím a kam táhnout. A že to nebyl jen Hitler a
němečtí nacisté, kdo se o to postaral. Že mezi Hitlerem a Benešem svůj tah
odehrálo ještě několik dalších hráčů.
A
o třicet let později? Ten scénář je hodně podobný. Na první pohled by se zdálo,
že je tu jeden zřetelný rozdíl: V roce 1938 se nejdřív ostatní dohodli, že
Československo bude obsazeno, a teprve potom se tak doopravdy stalo, kdežto
v roce 1968 bylo nejdřív obsazeno, a až potom ostatní usoudili, že to tak
nechají být. Jenže ono je to právě jenom zdání. Protože ti „ostatní“ se o tom,
že to tak nechají i tentokrát, dohodli už předtím, dokonce už dvacet let
předtím:
Tohle je moje pískoviště, tohle tvoje. A
když mi po tom mém nebudeš dupat a bořit mi bábovičky, klidně si na tom svém
můžeš mlátit menší děti lopatičkou po hlavě. A co lopatičkou – třeba i
krumpáčem. Jo, a hele, domluvíme se, že když na to přijde, tak já se náležitě
pohorším a vyvěsím pár protestních transparentů, chápeš, to prostě musím, to by
bylo fakt divný, kdybych neudělal ani tohle, no uznej, ale ty to nebudeš brát
vážně a nemusíš se znepokojovat, protože budeš vědět, že je to jen součást hry.
A
víš, co je na tom zajímavé? Zatímco v tom prvním případě Češi a Slováci
kromě vzteku na Hitlera a strachu, co se bude dít dál, pociťovali i opravdové
zklamání z toho, že je přátelé, jimž (byť možná trošku naivně) důvěřovali,
v těžké hodince opustili, v tom druhém už většinu z nich ani
nenapadlo, že by se jich někdo zvenčí mohl aspoň pokusit nějak účinně zastat.
Samozřejmě, že se vedly takové ty řeči, že to tak Amerika nenechá a něco se
třeba stane, ale nebralo se to jako reálná možnost. Noviny se neplnily
roztrpčenými články, že se za nás nikdo nepostavil, a ani prezident nepronesl
projev, v němž by hořce konstatoval, že jsme „byli všemi opuštěni, zůstali
jsme sami.“
A tak zbabělý Beneš a zbabělý Dubček vyplňují naše zorné pole tak dokonale, že nezbabělý zbytek „té lepší“ Evropy se už za nimi nemusí ani nějak moc krčit a maskovat se větvičkami. Přitom situace, v níž se tito dva proslulí třasořitkové octli, se nápadně podobá situaci člověka, kterému vjede na zahrádku deset bagrů a do baráku mu začnou bušit bourací hrušky, a on se zbaběle běží schovat do sklepa, zatímco jeho zmužilí sousedé postávají na balkónech svých domů a uvážlivě to všechno pozorují.
Pokračovat dalším dopisem >>