Jenže
člověk nežije ve vzduchoprázdnu. Vrůstá do situace, jak by řekl odborník na
vývojovou psychologii. A toto vrůstání s sebou nenese jen nové a nové
poznávání, ale – někdy naštěstí, jindy bohužel – pojí se i s novým a novým
zapomínáním. Zapomínáme, co jsme si mysleli, co jsme cítili, zapomínáme i to,
co nám bývalo nad slunce jasné.
A
vrůstáš-li do české situace, pozvolna si zvykneš slýchat, že Češi jsou
závistiví, zbabělí, lakomí, úzkoprsí, nevychovaní, buranští, neumějí se
slušně/vkusně/nápaditě obléknout, že jsou hloupí, nevzdělaní, notoricky
neúspěšní, líní, nepřejícní, byrokratičtí, nevrlí, neurvalí, špinaví,
smradlaví, nezdvořilí, netaktní, zaostalí, sprostí, nepohostinní, zištní,
sobečtí, rasističtí, xenofobní, nepořádní, prolhaní, kverulantští,
netolerantní, pasivní, tlustí, opilí, nesportovní, opatrničtí, zlodějští,
úplatkářští, stádní, neloajální, zachmuření, pomalí, nesebevědomí, plebejští,
lokajští, zlomyslní, malodušní a já nevím jací ještě.
A
neslýcháš to od ledaskoho – tedy od ledaskoho vlastně taky, ale kromě onoho ledaskoho
i od lidí, od kterých slýcháš i takové věci, jako že lhát je hnusné a ubližovat
slabším odporné, zatímco převádět nevidomé přes ulici je chvályhodné a jezdit
na kole s nohama na řídítkách nebezpečné; zkrátka sdělení, jejichž
pravdivost je zjevná či spolehlivě ověřitelná, sdělení, jimž nemáš důvod
nevěřit.
V posledních
dvaceti a něco letech navíc neuplyne týden, aby některý ze zdejších sdělovacích
prostředků neobjevil nějakou další, neotřelou „typicky českou“ ostudnost. Kdo
jich demaskuje víc, ten vyhraje.
Mimořádně
oblíbená disciplína tohoto soupeření spočívá v tom, že se cizincům
pobývajícím v Česku položí anketní otázka „Co vám u nás nejvíc vadí?“ Výsledky
ankety pak vyjdou v podobě zprávy, uvedené – jak jinak: „Cizincům
v Česku vadí / Cizinci si v Česku stěžují na ... (dosaď libovolnou
hodnotu proměnné).“
Napadlo
mě ty zprávy sbírat a po pár stovkách si udělat takovou malou soukromou
rešerši. Jenže nejsem moc důsledná, a tak z toho sešlo. Nicméně jedna
z nich mě opravdu uhranula a straší mi v hlavě už pár let. Mimo jiné
se v ní totiž psalo, že „cizincům v Česku vadí knedlíky.“ Tedy, abych
to upřesnila, nikoli to, že tam a tam jim knedlíky uvařili špatně, ale že je
tam mají na jídelním lístku.
Pominu-li,
že nevím o restauraci, která by podávala pouze a jedině knedlíky nebo kde by
každého hosta nutili sníst aspoň jeden knedlík s tím, že jinak nedostane
ani nic jiného, okamžitě mi naskočilo, jak by asi dopadl pisatel, který by do
italských novin napsal článek, že cizincům v Itálii vadí těstoviny (hádám,
že by ho uškrtili špagetou nebo tak něco). A už vůbec si neumím představit, že
by podobnou otázku položili třeba v Saúdské Arábii, a ještě míň to, s
jakou by se potázal člověk, který by odpověděl, že velmi nelibě nese, že musí
pětkrát denně poslouchat muezzinovo volání nebo že tam v restauraci
nedostane vepřové.
U
nás však ta informace přece jen zapůsobila. Čeští restauratéři sice knedlíky na
černou listinu nedali, ale lidem zřejmě utkvěla v paměti. Kdykoli jsme od
té doby s kamarády rozmýšleli, kam pozvat nějaké přátele ze zahraničí,
pokaždé se ozval aspoň jeden hlas: “Tam ne, tam dělají knedlíky.“
Jeden
by si možná řekl, že takové úzkostlivé dbaní o blaho návštěvníků z cizích
zemí je hezké. Ale má to háček. Zprávy tohoto typu totiž neslouží především
k tomu, jak to zařídit, aby se u nás hosté z ciziny cítili co nejlépe, ale
k tomu, abychom měli další důvod prohlašovat sami sebe za hrozné.
Nejsme
Italové ani Saúdští Arabové. Vyrostli jsme v zemi, kde napříč všemi
sociálními, příjmovými, intelektovými či zájmovými vrstvami snad není sešlosti,
v níž by nepřišla na přetřes některá z hrůzných českých národních
vlastností. A co víc – toto téma stmeluje účinněji než kterékoli jiné. Troufnu
si tvrdit, že hrozí-li, že si účastníci hospodského sezení, rodinné oslavy,
srazu spolužáků, podnikového večírku, zasedání správní rady či schůze
parlamentního výboru vjedou do vlasů, stačí vytasit se s nějakou zvlášť
ohavnou příhodou a prohlásit: „Tohle se může stát jenom v Česku.“ Rázem je
rozmíška zažehnána a všichni přítomní jako zázrakem dospějí k družné
shodě.
A
jak je to tedy s těmi strašnými českými vlastnostmi doopravdy? Soudím, že
žádná z nich není nijak zvlášť typicky česká. Jednoduše mi připadá krajně
nepravděpodobné, aby se všechny negativní lidské vlastnosti koncentrovaly na
cca jedné šestitisícině povrchu zemského. Už dlouho však sleduju jiný, velmi
zajímavý jev, tak zajímavý, že nechápu, proč si ho zatím nikdo nějak slyšitelně
nevšiml.
Co to znamená? Že netušeně obrovské množství Čechů se od svého národa distancuje? Hm, možná. Ale nelze vyloučit, že tu máme do činění ještě s něčím jiným, s něčím mnohem víc šokujícím. Totiž že v České republice žije ve skutečnosti pouze mizivé procento Čechů a statistiky sčítání lidu jsou tedy z nějakého důvodu klamné. Že majoritu zde nutně musí tvořit nějaký úplně jiný národ než Češi. Etnografové by měli zpozornět: Přímo uprostřed Evropy – tedy ne někde na nějakých předevčírem lokalizovaných ostrůvcích u Antarktidy, nýbrž před zraky všech – si vesele vegetuje jakási dosud neobjevená, neprobádaná a nepojmenovaná národnost!
Pokračovat dalším dopisem >>