Milý M.,

české dějiny zažily období, které se vyznačuje fenoménem, jemuž říkáme národní obrození. Patřilo k těm, na něž se za minulého režimu kladl zvýšený důraz na všech stupních škol. Téma se hodilo, protože se dalo snadno interpretovat tak, aby výklad posílil oprávněnost režimu. 

Zdůrazňoval se boj proti všemu německému a německojazyčnému, vyzdvihoval se panslavismus a rusofilství. Tím druhým proslul zejména František Ladislav Čelakovský. Ohlas písní českých. Ohlas písní ruských. Zlí Němci a Rakušané nás utlačují, pohleďme na východ a hledejme oporu u velké ruské říše, která nás šlechetně přivine na svou hruď coby menšího a mladšího(!) bratra a nedovolí, aby mu bekaní kluci odvedle nabančili.

Čelakovský to jistě myslel vážně a leckteří z jeho současníků rovněž. Někteří z nich sice Rusko navštívili, ale poněkud si zapomněli povšimnout tamní reality. Té si významněji a slyšitelněji povšiml pouze Havlíček; a tehdejší vlastenci mu to nikdy nezapomněli.

Rusofilstvím zmámení intelektuálové kázali svou nově nalezenou víru a s příjemci těchto kázání je pojilo především jedno – o Rusku věděli starou belu. A těžko říct, nakolik věděli o existenci a především povaze ruského všeslovanství, tedy o skutečných tendencích ruského imperialismu (slovní spojení, které je u nás dodnes velmi, velmi nezvyklé), o představách tamních politiků a intelektuálů na ovládnutí tzv. slovanského prostoru v Evropě. Rozhodně méně než Poláci, kteří ho shodou okolností v téže době pociťovali na vlastní kůži. Toho si čeští vlastenci pochopitelně také příliš nevšimli, přestože Polsko je hned za rohem. Polsko, milý M., totiž vždycky bylo pro Čechy hrozně daleko, na Polsko se Češi nikdy nedívali. A Rusko je objektivně, geograficky vzdálené natolik, že bylo celkem snadné si ho idealizovat.

A ptá-li se kdo, milý M., jak je možné, že Češi (spolu se Slováky, ale s těmi to bylo trochu složitější) si po druhé světové válce jako jediní ze sovětských satelitů dobrovolně a ve svobodných volbách zvolili komunisty za své příští vládce, nikoli nepodstatnou částí odpovědi nechť je mu činnost českých rusofilních a panslavisticky naladěných obrozenců. Zaseli to semínko hlouběji a účinněji, než si mysleli. Přetrvalo po celý zbytek habsburského císařství, ve velké části společnosti přetrvávalo i za masarykovské republiky a nejmohutněji vyklíčilo po osvobození Rudou armádou, které zaúčinkovalo o to silněji, že ... že Mnichovská dohoda. Německo, Anglie, Francie, Itálie. Rusko ne, Rusko dohodu nepodepsalo. Rusko se na nás „nevykašlalo“.

Mám ráda vyprávění, a asi i proto jsem měla vždycky ráda i dějepis. Ale obrození mě nebavilo. Byla to jedna z nejnudnějších látek, hned po dějinách dělnického hnutí a založení Kominterny. Bylo to „málo staré“ a protagonisté si navíc celý život počínali nechutně vzorně, uvědoměle a ctnostně, tedy aspoň podle učebnicového podání. Se středověkými rytíři se užilo zábavy podstatně víc, o neandertálcích nemluvě. Ale hlavně se v člověku probouzel vztek na všechny ty dědky: Kdybyste si to odpustili, pánové, mohli jsme dnes třeba ještě patřit k Rakousku, mluvit nějakým dialektem němčiny a žít na té lepší straně železné opony.

Snad proto jsem si řadu let „protestně“ idealizovala jak podunajskou monarchii jako takovou, tak i postavení nerakouských zemí v jejím rámci. Jo, pod Rakouskem, to se nám to úpělo, říkala jsem si a domnívala se, bůhvíjak nejsem originální. Teprve když jsem konečně dospěla natolik, abych si přiznala, že tenhle pohled je mírně řečeno taky dost povrchní, a pustila se do serióznějšího zkoumání tehdejších poměrů, konečně mi došlo, že je tu ještě jedna možnost, totiž že obrození byl nápad vcelku ucházející, ale obrozenci ho mohli pojmout jinak, totiž bez odkazu na Rusko.

Zkrátka a dobře, že se neměli obracet k obyvatelům Zemí Koruny české s tím, že „všechno rakouské, německé a vůbec germánské je fuj, pročež se dejme do holportu s Ruskem,“ nýbrž zhruba s tímhle:

„Jsme sakra jednou svébytná societa a je načase se podle toho začít taky chovat, to jest svébytně – máme přece svůj vlastní rozum, no ne?“

A rovněž by bývalo nebylo od věci, kdyby k tomu někdo hodně hlasitě dodal:

„Jo, a ještě bych chtěl důrazně varovat před tím, co navrhuje tady kolega Čelakovský. On to sice umí vyjádřit tak pěkně poeticky... Ale přesto: Prosím vás, uvědomte si, že s Ruskem jsme jaktěživi neměli absolutně nic společného – historický vývoj, kulturu, spiritualitu, pojetí všednodenního života – tedy až na jistou podobnost našich jazyků. A krom toho – laskavě se podívejte, co se děje vedle v Polsku, jak Rusové Polákům projevují svou vřelou, nezištnou bratrskou náklonnost. Víte, on ten habsburský absolutismus... všichni sice vidíme, že ono to vážně není nic moc, ale já vám slyšel povídat o tom ruském samoděržaví různé věci, a ono nejenže by to mohlo být z bláta do louže, ale přímo z bláta do bažiny. Takže jestli nechceme od úpění pod Rakouskem plynule přejít k úpění pod Ruskem, tak si ten ruský plán laskavě vyškrtněme.“

Jenže ruský plán vyškrtnut nebyl a poměrně ojedinělé hlasy, které se proti němu ozývaly, nenašly dostatečnou odezvu. A tak zapustil kořeny a nakonec se de facto uskutečnil, byť až v dalším století.

Jaký mělo jeho vítězství dopad na české vlastenectví? Být vlastencem koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let znamenalo buďto bojovat za naši státní svébytnost a svobodu a vystavit se tak bezprostřednímu nebezpečí popravení, věznění, mučení, trestního stíhání, vyhazovu z práce či ze školy, společenské degradace, psychického trýznění, vydírání a dohnání k emigraci (přičemž ta opět obnášela riziko, že při pokusu o ni bude člověk zastřelen, zatčen, uvězněn, poslán na nucené práce...) – nebo aktivně rozkulačovat, utiskovat, lhát, krást, ubližovat, fízlovat, udávat, mučit, trýznit, vydírat, vyhazovat druhé z práce a ze školy a mimo to být ještě srozuměn s tím, že být vlastencem rovná se dělat všechno podle ruského, resp. sovětského vzoru; v oficiálním pojetí totiž to správné vlastenectví vyžadovalo, abys miloval Sovětský svaz ještě víc než svou vlastní zemi.

Na to první většina lidí neměla nervy, dostatek odvahy nebo prozíravosti; na to druhé většina lidí přece jenom neměla žaludek. A tak se tato většina explicitně nepřidala ani na jednu, ani na druhou stranu. Asi proto začal pojem vlastenectví nejen pozvolna vyhasínat, ale postupně i nabývat charakteru své vlastní karikatury.

V druhé polovině šedesátých let a bezprostředně po sovětské invazi znovu nakrátko ožil jeho pozitivnější obsah. Ale v době, kdy lidé mé generace začali vnímat svět kolem sebe, v sedmdesátých a osmdesátých letech, už byl tento termín k uzoufání vyprázdněný. Vlastenectví se stalo čítankovou, protivnou ctností, která šustí papírem; něčím, co se hodí velebit při veřejných shromážděních, spartakiádách, hodinách občanské nauky a při politických školeních mužstva v rámci povinné vojenské služby, zkrátka něčím, co je v reálném životě asi tak stejně často k vidění jako středověké ctnosti rytířské.

A po pádu totality? Sametové dny, týdny a měsíce otevřely řadu nových nebo staronových témat: svobodu slova, svobodu tisku, svobodu podnikání, svobodu shromažďování, svobodu volby studia a povolání, svobodu politické a hospodářské soutěže, svobodný přístup k informacím.

Šlo vesměs o témata, jež komunistická totalita opatřila štítkem „přísně zakázáno!“. Vlastenectví jako takové však nezakazovala; propagovala ho a velebila – byť v příšerně pokřivené podobě. Snad i proto v revoluční euforii spadlo pod stůl coby záležitost až příliš spjatá s neradostnou minulostí.
Pokračovat dalším dopisem >>