Nuže,
dokáže-li mě nějaká věta spolehlivě zneklidnit, pak je to výzva: „Zachovejte
klid.“
Nedokážu
přesně vystopovat, kdy v našich dějinách zazněla poprvé, ale prokazatelně,
a to jí nikdo neodpáře, hrála jednu z velkých, byť ne těch nejnápadnějších
rolí ve dvou největších českých tragédiích posledního století.
Mnichov
a Srpen.
15. října 1938 ji prezident Beneš pronesl k národu v závěru svého abdikačního projevu.
15. října 1938 ji prezident Beneš pronesl k národu v závěru svého abdikačního projevu.
21.
srpna 1968 ji vysílal Československý rozhlas coby stěžejní doporučení občanům
nevěřícně zírajícím na tanky dunící pod jejich okny. A v následujících
dnech, týdnech a měsících ji po hlasateli opakovali Svoboda, Dubček, Husák, až
nakonec zněla celou zemí.
Aby
bylo jasno, milý M., mám hodně blízko k pacifismu. Dodnes nedokážu
pochopit, jak jedna lidská bytost může jinou lidskou bytost uhodit, bodnout, pořezat
nebo postřelit s vědomím, že to toho druhého bude bolet, že mu to ublíží.
Dodnes jsem nevyrostla z předškoláckého přesvědčení, že by žádné války
nemusely být; nikdo se přece nechce nechat zabít – a ve válce se zabíjí, takže
by bylo jen logické, kdyby, když na to přijde, všichni jako jeden muž odmítli
jít bojovat. A dodnes tak úplně nechápu, proč to neudělají.
Ale
i já mám své ale. Jsem zpupný pacifista.
A tak přestože mé sympatie k husitům nejsou bůhvíjaké, myslím si, že stát tenkrát
u toho rozhlasového mikrofonu já, volám: „Hr na ně!“ a „Nepřátel se nelekejme,
na množství nehleďme!“ Žádné: „Zachovejte klid.“
Coby
žákyni šesté třídy mi doma vyjevili, co se stalo v srpnu 1968. A jak se to
dotklo naší rodiny. Musela jsem slíbit, že nikomu nic neřeknu, aby zase nedošlo
k nějakému maléru.
„A
co jste dělali? Bránili jste se? Proč jste se nebránili? Proč se nikdo nebránil?
Proč se armáda nebránila?“
„Jsi
blázen? Víš, co by to bylo? To bys chtěla, aby to tu dopadlo jako
v Maďarsku?“
„Jak
to dopadlo v Maďarsku?“
„Lidé
se věšeli na lucernách.“
To
jsem samozřejmě nechtěla. V argumentační nouzi jsem uznala, že to asi ještě
nemůžu pochopit, že jsem na to příliš malá. Ale stejně mě to štvalo. Tím více,
že mi to bylo poněkud povědomé. No ovšem, Mnichov, o tom jsem pochopitelně
slyšela už dávno předtím. Nejen doma, i ve škole. Mobilizace, demobilizace.
Srdceryvné příběhy o plačících vojácích vracejících se domů bez jediného
výstřelu.
„Co
bychom si pomohli, kdybychom se bránili? To bys chtěla, aby to tu dopadlo jako
v Polsku?“
„Jak
to dopadlo v Polsku?“
„Poláci
se bránili a bylo mnoho mrtvých.“
Ani to jsem samozřejmě nechtěla.
Ani to jsem samozřejmě nechtěla.
Ale
tím to pro mě neskončilo. Kdykoli přišla v rodině řeč na jedno nebo druhé
téma (a přicházela často, protože já se pořád ptala), maminka zdůrazňovala, jak
se naši lidé zachovali moudře, když zachovali klid. Že jen díky rozvážnosti a
ukázněnosti se zabránilo strašlivým krveprolitím. A stejný názor vyslovovali i
lidé mimo rodinný kruh. Slib mlčenlivosti daný rodičům ohledně dopadů srpnové
okupace na naši rodinu jsem totiž nedodržela. Nemohla jsem. V mých očích
tehdy jednali čestně a já neodolala pokušení se tím chlubit. Považovala jsem je
za hrdiny. A co že to udělali? Nic zvláštního. A jak se srpen podepsal na naší
rodině? Nic moc, mohlo to být horší.
Táta,
ročník 1935, z velmi chudé rodiny. Zůstala velmi chudá i na přelomu čtyřicátých
a padesátých let, v rozpuku budovatelského nadšení, kdy studoval na
průmyslovce 200 kilometrů od domova; tak chudá, že na internátu jedl suché
housky, když měl hlad, a pil vodu, když měl žízeň. Tatínka budovatelský
optimismus chytil naplno, jako mladíček vstoupil „do strany“ a rozhodně tam
nebyl jen do počtu. V letech před okupací zastával jakousi funkci
v podnikové partajní struktuře. Coby přesvědčený komunista upřímně věřil,
že pod vedením moudrých soudruhů ze Sovětského svazu spěje lidstvo
k lepším, spravedlivějším zítřkům.
Maminka,
ročník 1940, nebyla přesvědčená komunistka. Maminka byla normální živá mladá
žena a nějací komunisti jí mohli být ukradení. Z budovatelského úsilí a
tatínkova schůzování měla srandu a až do osmadvaceti let se řídila radou svého
otce, aby nevstupovala „ani k holubářům“, udílenou z pozice
zapřisáhlého odpůrce jakéhokoli organizovaného sdružování se s kýmkoli.
Jenže pak přišlo pražské jaro a maminka chtěla „podpořit Dubčeka“, a tak do té
partaje vlezla taky.
A
přijeli okupanti. Když se ten den maminka s tatínkem (pěšky, protože nic
nejezdilo, jak mělo) vrátili z centra, kde pracovali, domů na předměstí,
stalo se to, o čem tatínek nikdy nemluvil a co znám jen z maminčina a
babiččina vyprávění. Táta dostal vysokou horečku, vlasy mu stály na hlavě jako
smeták a napůl v bezvědomí skrz drkotající zuby sténal: „Co nám to
udělali, co nám to udělali. Já jsem jim přece věřil. Věřili jsme jim.“ Maminka
se bála, že tatínek umře. Nebo že se přinejmenším zblázní. Neumřel. Ani se
nezbláznil. Ale už se z toho nikdy úplně nevzpamatoval.
V tuto
chvíli je vedlejší, jak mohl být tatínek tak pitomý, že ještě v té době
věřil v dobré úmysly a čisté srdce Sovětů. Důležité jsou fakty. O něco
později oba do příslušných formulářů u „prověrek“ napsali, že se vstupem vojsk
nesouhlasí. Tatínek dokonce dvakrát, protože hodný nadřízený mu chtěl „pomoct“,
a tak mu po prvním pokusu dal ty papíry ještě jednou, s nápovědou: „Tady
ses asi spletl, soudruhu.“ A soudruh tatínek napsal podruhé totéž.
Tátu
z práce nevyhodili, jen ho zařadili do nižší platové třídy. Vyrazili ho
toliko z partaje. Konstrukční kancelář přece jenom nebyl zas až tak ostře
sledovaný závod. Máma dopadla hůř, vyhodili ji i z té práce,
v podniku zahraničního obchodu vyloučené komunisty netrpěli. Navíc se ji
všude báli zaměstnat a stálé místo sehnala až několik let poté. Ale na kriminál
to nestačilo. Leč na devastaci života, nutnost setrvat v nevyhovujících
bytových podmínkách a na relativní chudobu v porovnání s většinou
spoluobčanů ano.
Přesto
je maminka dodnes přesvědčená, že jak národ, tak ona s tatínkem udělali
dobře, že zachovali klid. Maminka zachovává klid dodnes.
Není
to klid stoický. Není to klid zenový. Není to klid konfuciánský. Není to
hluboký vnitřní mír bódhisattvy ani křesťanského světce. Není to klid vědoucího
filosofa. Je to klid nasáklý strachem. Strachem z toho, co všechno by se
ještě mohlo stát. Je to klid znehybněné kořisti, klid ochromení. Klid, pod
jehož bodrou a rozšafnou maskou se skrývá panická, nepřiznaná a neúčinně
zaplašovaná hrůza z toho, že by se NĚCO mohlo stát. Hlavně, ať se nic
nestane. Jakékoli „stávání se“, jakékoli dění je nebezpečné.
A
přece se děje, milý M. Děje se to nejhorší, co se dít může. Nehybnost. Hniloba.
Ale není to plodné tlení, není to očišťující a pročišťující putrefakce Mistrů
proměny, je to bezedná, nenažraná nicota. A její první obětí je naděje a víra.
Je-li Polsko paměť a hroby, milý M., pak Česko je zapomnění a klid. Hroby nevedeme.
Pokračovat dalším dopisem >>