Milý M.,

kdysi v šerověku totality, kdy informace o životě a zvyklostech v té šťastnější části Evropy byly zbožím nejen podpultovým, ale navíc i z druhé, či spíše třetí až čtvrté ruky („vím to od kolegy, který to ví od kamaráda, který má sestru v emigraci“), mi maminka vyprávěla, že na Západě si člověk s určitým vzděláním a socioekonomickým statutem – například lékař, advokát či burzovní makléř – musí co dva roky kupovat nové auto, aby si o něm klientela a sousedi nemysleli, že se mu nedaří, což by snížilo jeho důvěryhodnost. A že ze stejného důvodu nemůže chodit do práce pěšky, byť by to měl přes ulici.

Přišlo mi to poněkud uhozené, ale to jsem nevěděla, že příslušnost k „lepší sortě“ lze stavět na odiv ještě o poznání bizarněji. 

5. října 2007 uveřejnil server libimseti.cz (komunitní web, v roce vydání článku 200 tisíc přístupů denně) článek s nadpisem Stydíte se za to, že jste Češi? 
Autor píšící pod zkratkou cae mj. konstatuje, že značná část lépe situovaných (pisatel používá označení „upper-class“) českých turistů si v zahraničí nevybírá hotely podle ceny, vzdálenosti od moře a kvality vybavení, nýbrž podle toho, jestli v nich nebydlí příliš mnoho Čechů. 
Dále zavádí pojem „typický český exemplář“ (a rovnou i zkratku TČE) jakožto označení pro osobu trávící dovolenou v kempu, živící se dovezenými konzervami a obouvající sandály s ponožkami. A dovozuje, že není divu, že atypický český exemplář (kterýžto pojem si patentuju pro změnu já, a to včetně zkratky AČE) s tím nechce mít nic společného a vynaloží veškeré dostupné prostředky na to, aby s ním nebyl zaměňován. 
Autor doporučuje na otázku „Where are you from?“ uvést jakýkoli stát s výjimkou těch středoevropských; ideální prý je Holandsko či Belgie a jedinec vládnoucí mimořádně dobrou angličtinou může volit i Velkou Británii. 

Nevím, kolik Čechů se v zahraničí živí konzervami. Může za to maminka, protože mě učila, že je neslušné civět cizím lidem do talíře. A můžu si za to i sama, protože na dovolené v zahraničí jsem už nebyla ani nepamatuju. 

Zato si moc dobře pamatuju film Persepolis íránské umělkyně Marjane Satrapi a v něm scénu, kdy hrdinka za svých středoškolských studií ve Vídni na jakémsi mejdanu na otázku po svém původu odpoví: „Jo... Jsem z... Jsem Francouzka.“ 

A pamatuju si i následující imaginární rozhovor hrdinky s milovanou babičkou: 

„Tak ty jsi Francouzka?“ 
„Babi, nech toho.“ 
„Jen jsem se ptala. Nevěděla jsem, že jsi Francouzka.“
„Myslíš, že je to jednoduchý být z Íránu? Lidi se na mě dívají jako na barbara. Jsme pro ně jen fanatici, co na sebe ječí a bojují spolu.“ 
„A to proto popíráš svůj původ? Pamatuj, co jsem ti řekla. Buď k sobě upřímná.“ 
Pokračovat dalším dopisem >>