Tvůrci
snímku ztvárnili i slavný okamžik, kdy mladý Elvis své matce daroval růžový
cadillac. Připadalo mi to krásné, líbilo se mi, že zpěvák ani jako dospělý
nezapomíná na svou maminku a snaží se jí udělat radost.
Už
už jsem se chtěla začít rozplývat obdivem, když se tatínek obrátil k mamince
a hlasem, v němž zaznívalo lehké opovržení, děl: „Ty Američani jsou hrozně
afektovaný!“ A protože to bylo za časů, kdy jsem své rodiče ještě brala celkem
vážně, trochu jsem se zastyděla a řekla si: „Aha, takže takhle je správné na to
nahlížet.“ A ulevilo se mi, že jsem se ukvapeným vyjádřením před tatínkem
neznemožnila.
Prkotina?
Chodila
jsem do první třídy. Jednou jsem dědečkovi cosi vykládala o své kamarádce
Hance. „To není tvoje kamarádka,“ usměrnil mě, „je to jen tvoje spolužačka.“
Umíněně jsem trvala na svém. Je to moje kamarádka. A mám jich hned několik:
Petru, Romanu, Lucku. „Ne, není. Kamarád je ten, komu můžeš věřit, kdo tě
nenechá na holičkách. Tyhle holky jsou jen tvoje spolužačky. Petra
s Hankou a ty další se na tebe vykašlou, těm věřit nemůžeš.“
Taky
prkotina?
Zemřel
Václav Havel. Ano, byl už docela starý a dlouho a hodně nemocný. Dalo se to
čekat. Ano, i jiní lidé umírají, ti bezejmenní, ale nevyhlašuje se kvůli nim
státní smutek, na náměstích kvůli nim nehoří desetitisíce svíček a Prahou
neproudí davy lidí a neřadí se do několikahodinových front, aby se poklonily
jejich památce.
Prý
je to nespravedlivé. A ty slzy prý nemohou být upřímné. A pokud přece jen, tak
jsou zároveň i projevem nepříliš bystrého intelektu. A institut státního smutku
by se měl zrušit; co si to stát dovoluje, nařizovat nám truchlení, když já,
tady Pepa a Franta truchlit nehodláme! A just ne! Fuj, pryč s totalitou.
Tohle je totalita pravdoláskařů, vážení, a není v jádru o nic lepší než
totalita komunistická. Vždyť za Brežněva se taky držel státní smutek,
nepamatujete? Vidíte, tak tady to máte! Je to úplně stejný!
Že
by další prkotina?
Skeptičnost
zaujímá mezi všemi „typicky českými“ vlastnostmi zvláštní postavení. Jednak
proto, že na rozdíl od těch ostatních jsme si ji takříkajíc „nepřišili sami“,
ale bývá nám připisována i zvenčí. A za druhé proto, že jako jedna z mála
nebývá v samotném Česku vnímána převážně jako výrazně negativní, ba mnohdy právě
naopak.
Slovníky
definují skepsi jako „nedůvěru a pochybovačnost“, skepticismus coby filosofický
postoj pak jako „názor, který povyšuje pochybování o jistotě našeho poznání za
výchozí“.
Nic
proti těm definicím nenamítám. Já se však pokouším najít definici skepse
životní, skepse coby dlouhodobého, internalizovaného postoje. Pro přehlednost
mu nebudu říkat skepse, ale skeptičnost.
Často
si ji spojujeme s pesimismem a někdy oba tyto pojmy i zaměňujeme, jako by
šlo víceméně o synonyma. (Vlastně bych řekla, že i všechny ty domácí i unijní
průzkumy, z nichž Češi vycházejí jako národ skeptiků, sledují spíše míru
pesimismu – tedy to, s jak veselou či neveselou myslí hledíme do
budoucnosti.) Co se mě týče, tvrdím, že jsou synonymní spíše méně než více:
Je-li
pesimismus roven tendenci předpokládat, že všechno je pro kočku, skeptičnost je
rovna tendenci přizpůsobovat tomuto stavu veškeré jednání. Neboli pesimismus je
stav mysli, skeptičnost je adaptace.
„Čistý“
pesimista se o kýženou práci uchází s tím, že beztak nejspíš nemá moc
šancí uspět (nejsem tak dobrý, abych to místo dostal; o vítězi je stejně
rozhodnuto předem a konkurs je jen šaškárna; uchazečů je moc a takové štěstí,
aby vybrali právě mě, mít nebudu). Skeptik nebo pesimista-skeptik vyhodnotí své
vyhlídky obdobně... takže se konkursu pro jistotu vůbec nezúčastní.
Pesimista
odhaduje své šance jako malé až mizivé třeba i v případě, že objektivně to
s nimi není zas až tak hrozné. Skeptik, milý M., skeptik opravdu žádné
šance nemá, protože se jich pro jistotu předem zříká.
Pesimismus
je nevalná důvěra v uskutečnění ideálu, skeptičnost je rezignace na ideál – je to vědomé
odvrhnutí ideálů coby zbytečného, zatěžujícího balastu, který jednomu leda tak
komplikuje život. Je-li pesimismus opakem optimismu, skeptičnost je opakem
víry, respektive důvěry a důvěřivosti.
Pesimista
pociťuje beznaděj – a paradoxně právě proto neztrácí ponětí o naději. Skeptik
naději vyškrtl ze svého seznamu pojmů. Nic na tomto světě se neobejde bez
protipólu. Mezi dušemi rozechvívajícími se nadějí nenajdeš jediné, která by
nepoznala i drtivost beznaděje. S dobrem se pojí zlo, s radostí žal,
s výšinou propast. Dobro, radost, výšina, naděje, to vše potenciálně
obsahuje bolest. Skeptik si naději nemůže dovolit. Skeptičnost je totiž snaha o bezbolestnost.
Další
rozdíl je možná méně nápadný, ne však méně podstatný. Pesimismus je – řekněme –
jednosměrný: něco by teoreticky mohlo být dobře, ale spíše je to špatně.
Skeptičnost je obousměrná.
Řekneš-li,
že tě žena ještě po dvaceti letech manželství vroucně miluje, pesimista i
skeptik si shodně pomyslí, že jsi naiva. Ale pozor: Svěříš-li se oběma s obavou, že tvá žena má hned čtyři
milence, ve skříni palnou zbraň, v lékárničce kapsli s kyanidem a co
nevidět se tě chystá zavraždit, pesimistovi to bude připadat celkem reálné,
zatímco skeptik usoudí, že vyšiluješ a moc často se díváš na béčkové
detektivky.
Řečeno
na obecné rovině: Pesimista nemá valných iluzí o vítězství dobra na Zemi;
skeptik soudí, že neexistuje ani extrémně silné dobro, ani extrémně silné zlo.
Předpokládat existenci jednoho či druhého je v jeho očích prosté
přehánění.
V kraji,
kde se daří skeptičnosti, je těžké pohlížet na něčí skutek jako na projev
hrdinství, protože hrdinové jsou odkázáni do patřičných mezí – totiž do říše
pohádek a bájí; tam ať si spánembohem bojují s draky a vysvobozují
zlatovlasé panny. Ale stejně tak těžké je pohlížet na něčí počínání jako na
arciohavnost, protože na tu zase mají patent černokněžníci, ježibaby a čerti,
tedy bytosti bezpečně odsunuté tamtéž.
V kraji,
kde se daří skeptičnosti, je vše, co se jeví jako příliš silné, považováno za
neautentické, teatrální, neupřímné, přemrštěné, nezdravé. Na člověka, který skáče
radostí, pláče dojetím, hroutí se žalem nebo udělá velkorysé gesto, se hledí
s nedůvěrou.
Na
všem špatném je tu třeba najít něco dobrého a na všem dobrém něco špatného.
A pravda vetknutá v prezidentské standartě to má s deklarovaným vítězením těžké. Ne proto, že by na to neměla sílu, ale protože ve skutečnosti žádná objektivní pravda neexistuje; všechno je přece relativní – someone’s freedom fighter is another’s terrorist.
Pokračovat dalším dopisem >>