Projíždíme podzimní krajinou.
„Naše země je krásná.“
Hm, asi ano, když to maminka říká. Venku jsou
stromy, listí, nebe, zase stromy, louka, pole, kostel, domy... Je to krásné?
Ošklivé to není. Ale krásné? Je to normální, je to všude. Krásné jsou
princeznovské šaty, krásné jsou dárky pod stromečkem... To je jasné. Ale jestli
je krásná naše zem, to mi jasné není. Necítím to. Nevidím to.
„Naše
země je krásná.“
Hm, asi ano, když to paní (pardon, soudružka)
učitelka říká.
„A jsou tací, kteří by naší krásné zemi
chtěli ublížit. A proto ji musíme chránit.“
Tomu už vůbec nerozumím. Jak my, malé děti,
můžeme naši zem chránit? A před kým? Jo, aha, před fašisty. Ale vždyť fašisti už
nejsou...
Ve školce, ve škole i doma. Tam všude mi
říkali, že je naše země krásná. A mátli mě tím. Nedokázala jsem se do toho
vcítit. Stejně tak jsem se neuměla vžít do dalších velkých slov a vět: Láska,
úcta, ctnost, hrdost a pokora, hrdinství, soucit; miluju tě, ctím tě, pláču
štěstím, raduju se, že se raduješ. A strašně jsem se za to styděla. Zároveň mi
všechna taková prohlášení byla hrozně nepříjemná. Jejich slavnostnost mě dusila.
Doslova. Cítila jsem, jak mě při nich polévá divné teplo s kovovou
příchutí. A tam, kde je solar, se ve mně něco svíralo a něco, co bylo uvnitř,
chtělo ven. Vždycky jsem si oddechla, když ta nasládle významná chvíle
pominula.
Když
maminka říkala, že je naše země krásná, tvářila se zasněně a přivírala oči.
Vypadala dojatě, ale pojem dojetí jsem tehdy taky nechápala. Učitelky se
netvářily zasněně, nýbrž rezolutně a bojovně, jako by snad chtěly rozptýlit
naše neexistující pochyby. Spolužáci se chichotali nebo se tvářili otráveně,
případně vůbec nedávali pozor, já se styděla. Za ně, za sebe a možná tak trochu
i za učitelku a doma za maminku.
Každopádně
jsem pochopila, že se i ode mne žádá, abych přijala fakt, že naše země je
krásná, jako holou danost a také to slovně potvrzovala, přinejmenším tehdy,
pokud se mě někdo zeptá.
A
potom se přihodilo cosi nečekaného, cosi, co mě dokonale popletlo a zamotalo mi
to hlavu. Stalo se to před vánocemi, možná koncem listopadu, možná začátkem
prosince 1979. Vyrazili jsme do Německa. Pochopitelně do NDR, které se lidově
říkalo „Východní Německo“; co bychom také v onom roce dělali v tom
druhém. Jeli jsme dvěma automobily, v jednom já, maminka, tatínek, dědeček
a babička, v druhém teta, strejda, bratranec a sestřenice. Šlo o tzv.
nákupní výlet. Samotná cesta mě ukrutně nebavila. Seděla jsem na zadním sedadle
uprostřed, vmáčknutá mezi dědečka a babičku, oba nabalené v tlustých
zimních kabátech, a myslela jsem, že se tou záplavou těžkých vlněných látek
zalknu.
Dospělí
si povídali, já taky směla zasahovat do hovoru. Vyptávala jsem se na rozdíly
mezi „hodnými“ a „zlými“ Němci a tak podobně. Chvílemi však ostatní
rozmlouvali, jako bych u toho nebyla. A dopustili se dramaturgické chyby.
„No
jo, tohle tam musíme koupit. A taky se chci podívat po tomhle a tamtom. Ještě
by tam měli mít tohleto, jo, a ještě tamhleto se tam prý taky dostane...“
„Jo,
to nebude problém. Kdepak tam, tam oni mají to i ono, to my u nás nemáme, umějí
si obstarat leccos, to jen u nás nic nejde.“
„Máš
naprostou pravdu, to ví ostatně každej, to je stará známá věc, u nás všechno
stojí za prd, my jsme prostě hrozný. Oni jsou mnohem lepší, jsou na tom o hodně
líp, navíc jak mají všude hezky čisto a uklizeno, no jo, Němci, to jen my Češi
jsme tak blbí, jen ta naše podělaná země je tak blbá a nemožná.“
To
už jsem to nevydržela. Rozbrečela jsem se a mezi vzlyky křičela: „Co to říkáte?
Jak můžete říkat, že je naše země blbá? Vždyť je přece krásná a všechno máme,
já mám všechno, mně nic nechybí, uáá-hů.“
Rázem
se všichni čtyři vzpamatovali a jeden přes druhého mě začali ujišťovat, že mám
samozřejmě pravdu, že naše země je
krásná, že jsou to jenom takové dospělácké řeči a že je nemám poslouchat. Na
druhou stranu – snažili se mi přece jen nějak šetrně objasnit – je prý třeba
přiznat si, že něco je v Německu skutečně lepší a skutečně tam mají něco,
co my nemáme. Ale že to tak moc nevadí, neboť – pohleď, dítě – zase něco jiného
je lepší u nás a taky máme něco, co nemají oni. A to je normální, v každé
zemi něco je a něco není, a proto lidi jezdí sem a tam, aby si to přivezli nebo
to aspoň viděli.
Dlužno
uznat, že se vážně snažili. Ale stejně mě neuklidnili. Přestala jsem sice
vyvádět, ale z hlavy mi tenhle filosofický rozpor už nevymazali. Naše země
je krásná – naše země je blbá: Jak je to doopravdy? Vracela jsem se k tomu
zážitku stále znovu a znovu a vlastně se k němu vracím dodnes. I takhle
„to“ může začít.
Ještě
chci dodat jednu důležitou věc: Nešlo jen o to, že mě zarazil a rozhodil rozpor
mezi předešlými tvrzeními o krásné zemi a aktuálním tvrzením, které tu samou
zemi označovalo za blbou. Něco ve mně, cosi v podstatě animálního,
pudového a kořenového, zcela autenticky a s překvapivou razancí řvalo, že
co je moje, to přece nemůže být blbé. Že co je moje, je zcela samozřejmě
v pořádku.
Pokračovat dalším dopisem >>
Pokračovat dalším dopisem >>