Jsi-li
občan USA, Německa či Itálie, jaksi samozřejmě předpokládáš, že tvé velikány
zná půlka zeměkoule. Každý přece ví, že žil byl nějaký Goethe, Franklin či
Leonardo. Jsi-li Čech, předpokládáš o těch svých totéž, ale asi tak do
třinácti, čtrnácti let. Potom buď na vlastní kůži zjistíš (skvělá příležitost
jsou výměnné studentské pobyty), nebo ti nějaká dobrá duše ve snaze ozřejmit
ti, že císař je nahý, vyjeví, že Čapka tam
venku nikdo nečte, o Smetanovi nikdo neslyšel a Husa že zná možná pár
církevních vzdělanců: „Co si myslíš, simtě! Co by se starali o nějakýho
Dvořáka, když maj Wagnera. Nehledě na to, že tam pro ně jsme všichni jedna
banda – Čech, Polák, Rusák nebo Křovák – tohle oni nerozlišujou, pro ně je to
všechno stejná verbež. Tak jakejpak velikán, směšnej trpaslík to je.“
Pro
puberťáka není naléhavějších slov než: Všichni
mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali, přede mnou citem se
rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali, po léta za
nos mě vodíce... A vůbec nesejde na tom, že tyhle Gellnerovy verše většinou
ještě ani nezná a na poezii jako takovou kašle. Sladkých něco málo -náct je
totiž věk, kdy máš – namnoze oprávněný – pocit, že s tebou odjakživa
všichni jednali jako s blbečkem, že moudra, která ti předkládali, platí
jen v pohádkách pro děti. Jakákoli absolutní negace jakékoli až dosud
neotřesitelné pravdy je vítaná jako průtrž mračen po dvouměsíčním suchu.
I
já jsem tedy „revolučně“ usoudila, že je to má vina, vina mého umrněného a
nemožného národa, že pár set kilometrů směrem na západ nikdo neví, kdo to byl
Bedřich Smetana. I já jsem si „dospěle a bez iluzí“ přiznala, že ten Smetana je
tak bezvýznamný, špatný nebo aspoň sotva průměrný skladatel, že si ani on, ani
já, ani můj národ nezaslouží, aby ho někdo znal. A že stejně tak je čistě naše
chyba a ostuda, že si francouzský bankovní úředník nebo italský uzenář myslí,
že Československo je součástí Sovětského svazu a leží někde v Jižní
Americe.
O
několik let později jsem zažila kulturní šok. V létě jsem se svým přítelem
vyrazila stopem na Západ. V roce 1993, v roce svých dvacátých
narozenin. V Německu nás nabral muž s dodávkou, zelinář, a hodil nás
odkudsi, už nevím přesně odkud, pár desítek kilometrů do Norimberku. Byl to
blbý stop, protože nás vysadil v centru; a v centru dalšího stopa
nechytíš. Zelinář, milý pán ve středním věku, se na nás celou dobu usmíval.
Bodře, blahosklonně. A zeptal se na to, na co se lidi, kteří berou stopaře,
ptají vždycky. Odkudpak jste, mládeži? Z Prahy. Á, Praha. Takže
z Polska, že jo? Ne, z České republiky. Jo táák... A pak povídal
ještě něco.
Milý
M., bylo to hrozné. Zase ten zatracený stud. Ano, je to pravda, tady je důkaz,
jsme úplně bezvýznamná země, jsem chudák k politování, stydím se a mám
proč.
Chvíli
nato jsme vystoupili v Norimberku před hradem. Aby nás vzal další stop,
museli jsme se vrátit zpátky na výpadovku. Pěšky. S dvacetikilovými
krosnami na zádech. Několik kilometrů. Docela dost kilometrů. Norimberk je
velké město. Byli jsme naštvaní. Na chlapa, že nás vyklopil tak nemožně, i na
sebe, že jsme se včas neozvali. A možná díky tomu se TO stalo:
Jak
prosté! Vždyť ona existuje i druhá možnost. Že není má vina, vina mého národa,
jeho dějin, mých předků, že německý zelinář z Norimberku neví, že Praha
není v Polsku. A sice že člověk, který neví, jak se jmenuje hlavní město
sousedního státu, jehož hranice leží necelých dvě stě kilometrů od jeho
bydliště, je prostě pitomec. Totální ignorant. Hovado. A tváří-li se u toho blahosklonně,
je hovado tuplovaný.
Poprvé
v životě (no dobře, poprvé od začátku puberty) jsem neměla pocit, že se
mám stydět za to, že jsem z Čech. Poprvé jsem si dovolila nabýt dojmu, že
stydět by se měl někdo jiný. A zároveň s tím jsem pocítila i zvláštní,
nečekanou úlevu: Ano, císař JE nahý; až na to, že tím nahým císařem je úplně
někdo jiný, než mi říkali.
Možná
se divíš, milý M., proč z toho dělám takovou vědu. Ale věř, že pro mě bylo
toto zjištění naprosto epochálním objevem.
Ne, nemyslím, že by musel hned mávat praporem, stavět se do pozoru a bít v prsa: „Pozor, já jsem z Česka, a kdo je víc!“ Ne, stačilo by to říct normálně, bez uzardění, bez sklopeného pohledu, přibližně stejně jako: „Dobrý den, paní Nováková.“
Pokračovat dalším dopisem >>