Jenže
to věčné ptaní už trvá tak dlouho a je natolik všudypřítomné, že jsem jednoho
dne, už nevím, kdy přesně se to stalo, ale dobrých pár let už to bude, spatřila
pravdu poněkud jinou a troufám si tvrdit, že milionkrát zjevnější, totiž že si
o sobě z nějakého důvodu myslíme,
že jsme hrozní.
A
také já se ptám po jejích příčinách. Ironií osudu se mi nabízí identická
množina možných odpovědí jako lidem zabývajícím se otázkou, proč jsme tak
úděsní. A stejně jako jim, i mně ze všeho nejdřív vytane na mysli komunistická
totalita, a stejně jako oni, i já mám vzápětí tendenci tento důvod zavrhnout a
pátrat v dávnější a ještě dávnější minulosti po nějakém jiném, protože na tohle, na tohle přece nemohlo stačit
nějakých ubohých čtyřicet let.
Vždyť
co to je čtyřicet let v životě společnosti? Jen čtyřicet let. Taková věc
přece musí mít kořeny mnohem hlubší, říkáš si a hlavou ti začnou vířit všichni
ti Habsburkové, Bílé hory, Lipany a Moravská pole.
Ale
co když to zas tak málo není? Budu teď trochu počítat, a abych si to usnadnila,
budu u toho zaokrouhlovat. Řekněme, že lidský život trvá v ideálním
případě sto let.
Mám-li
se pokusit definovat délku života společenství zvaného národ, musím hledat
nejstarší ze všech takových společenství, respektive to, které má nejdelší
vědomí své vlastní kontinuity coby národa. Z těch doposud existujících to
jsou možná Židé. Necelých šest tisíc let. Podle téhož kritéria patří k těm
nejstarším národům zřejmě ještě Řekové. A také Číňané nebo Indové, byť jak
jedni tak druzí by mi jistě vycinkali, že není Číňan jako Číňan a Ind jako Ind,
a měli by pravdu a já se jim za toto lehkovážné zjednodušení omlouvám.
Nuže
– Řekové, Indové, Číňané... jak dlouho? Pět tisíc let? Čtyři tisíce? U většiny
moderních etnik je to mnohem méně, zvážíme-li, že stěhování národů skončilo
někdy před čtrnácti sty let a většina dnešních evropských národů se konstituovala až
pár set let po něm.
Samozřejmě
nikdo neví, jak dlouho ještě dnešní národy žít budou, a já nevidím důvod
tvrdit, že mají na kahánku. Dopustím se tedy toho, čemu se vznešeně říká
„kvalifikovaný odhad“ a co ve skutečnosti znamená, že toho moc nevíme, ale
přesto se nějak rozhodnout musíme. Uchýlím se tudíž k velkorysému tvrzení,
že průměrná délka života národa činí čtyři tisíce let, přičemž ony nejstarší
národy budu považovat za požehnané vyšším než průměrným věkem. Tak.
Trvá-li
tedy život národa čtyři tisíce let, znamená čtyřicet let jednu setinu jeho
délky, která v životě individua odpovídá jednomu roku. Nic moc? Jenže za
toto „nic moc“ toho nejen dítě, u kterého je to jaksi přirozené a očekávané,
ale i dospělý může zažít tolik, že mu to zásadně změní nejen život, ale i
pohled na život a na sebe samého.
Proč
by tedy stejně zásadních změn nemohl za jednu setinu svého života doznat i
národ? Ostatně – tomu českému na to po 1. světové válce stačil ještě kratší
časový úsek: V průběhu pouhých dvaceti let v našich končinách vzniklo
množství sebevědomých, svébytných podniků, či jak se dnes moderně říká,
projektů. Nejen na poli umění či filosofie, ale i v oblasti průmyslu,
podnikání nebo společenského života.
Pouhých
dvacet let dokázalo ze společnosti, která se čtyři sta let nacházela pod
správou cizí, vnější moci (vládu Jagellonců pro zjednodušení nepočítám), udělat
zdravě sebevědomou, autonomní, nezávislou, prosperující a především svobodnou
entitu. Pouhých dvacet let stačilo, aby se zase objevily červánky nadějí,
dvacet let bylo s to napravit dvacetinásobně delší minulost. Tak proč by tyto
naděje nemohla zdevastovat toliko dvojnásobně delší budoucnost?
Proč
se tedy pořád tak divíme, že jen čtyřicet let marasmu, navíc obzvlášť úporného,
by mohlo být jednou z hlavních, ne-li tou vůbec nejhlavnější příčinou
dnešního – v tom či onom aspektu neutěšeného – stavu věcí?
Za
jeden rok může člověk získat všechno a může i o všechno přijít. Ale totéž se mu
může přihodit i za dobu mnohem kratší. Za jeden jediný okamžik. Kratičký
okamžik. Okamžik sotva tak na lusknutí prsty.
Tomu,
co v takových chvílích prožíváme, se někdy říká „hraniční zážitky“.
Spadají sem intenzívní spirituální prožitky, ale i prožitky bezprostředního, neodkladného
střetu s vlastní smrtelností či zakoušení akutního ohrožení života. Za
jednu jedinou vteřinu či její zlomek můžeš vinou nešťastné náhody nebo vlastní
či cizí neopatrnosti nebo zlé vůle přijít k úrazu, který ti změní život na
mnoho měsíců a let a nezřídka bohužel i navždy. Jedna jediná vteřina se dokáže postarat
o to, abys musel strávit dlouhé roky na nemocničním lůžku, v kolečkovém
křesle, abys musel překopat celý svůj životní styl, od základu přebudovat svůj
příbytek, společenský život, sociální kontakty, představy o
své budoucnosti i pohled na sebe samého. Nemusí to být jen poškození tvé
fyzické schránky, i bez něj může jeden jediný okamžik zdrtit tvou duši tak, že
budeš moct mluvit o zázraku, pokud se z toho kdy vzpamatuješ: Ztráta
blízkého člověka, ztráta důvěry v toho nebo v to, komu nebo čemu jsi
věřil.
Všechny
tyto prožitky mají jedno společné: Akutní, okamžitou konfrontaci s hrozbou
zániku; konfrontaci nečekanou, neplíživou, z nebe spadnuvší.
A
co může být zániku bližší, než když ti někdo, někdo, o kom víš, že je
v jeho moci svá slova okamžitě uskutečnit, řekne:
„Nejsi
nic. Neexistuješ. A na toho, kdo neexistuje, logicky nemůžu brát ohledy.
Jsi
mé obětní zvíře. Kladu tě na oltář netvora, abych usmířil jeho hněv. Nejsi nic.
Jen dým stoupající k jeho chřípí.
Nebyls,
nejsi a nebudeš.
A
proto ti také beru právo na obranu, beru ti právo na obhajobu, beru ti právo
usilovat o život. Coby ‚nic‘ nemáš ani ta nejmenší práva, ani ta, která náležejí
i těm nejsprostším vrahům. Máš pouze právo nebýt. A toto právo je zároveň i
tvou povinností.“
Právě
tohle, milý M., tohle a nic jiného je hraniční zážitek československé
společnosti, včetně její české části.
Jak
dlouho mohlo trvat, než se Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier podepsali
pod text Mnichovské dohody? Než každý z nich vytáhl pero, naklonil se nad
papír, opatřil ho podpisem a postoupil ho dalšímu signatáři? Minutu? Dvě?
Dělím-li tyto dvě minuty stem,
vyjde přibližně ona jedna vteřina, jedna osudová vteřina, která postačí na
radikální proměnu lidského života.
Ale
ano, já vím, že předpoklad, že se něco stát mohlo, ještě neznamená, že se to
stát muselo. Že skutečnost, že právě tato (z hlediska historického času
nepatrná) chvilka mohla převrátit život jednoho národa naruby, ještě neznamená,
že to tak opravdu bylo.
Vím,
že hledat tu nejhorší událost, tu nejtragičtější chvíli v životě toho či
onoho národa, je úkol, jehož splnění je dost možná nad lidské síly.
Ale
přesto: Hledám-li takovou událost v životě společenství, k němuž
patřím, nenacházím mezi všemi pohnutými okamžiky tragičtější, než byly ty,
v nichž hroty per čtyř evropských státníků vykreslovaly křivky podpisů pod
Mnichovskou dohodou.
Ano,
stejně jako každý národ, i my jsme zažili i jiné, strašlivé chvíle, chvíle
prosáklé krví, zoufalstvím, výkřiky raněných a slzami pozůstalých a odvržených.
Ale nikdy předtím ani nikdy potom nám nikdo nikde neřekl – natož aby nám to dal
písemně: „Nejsi nic. Nejsi.“
Nuže,
moje čistě soukromá odpověď na otázku, zda je možné, aby na zásadní proměnu
duše národa stačilo pouhých čtyřicet let, zní: Ano. A odpověď na otázku, jestli
je tedy primární příčinou našeho dnešního povážlivě nízkého sebehodnocení
čtyřicet let komunistické totality, zní: Ne. Ne, přestože to byly roky zlé,
nelidské a skličující.
Proč
ta druhá odpověď?
V době
únorového puče a definitivního nástupu komunistické moci se totiž entita zvaná
český národ nacházela v rozpoložení, kdy tzv. nevěděla, čí je.
V době
nástupu komunismu český národ stále ještě – a zároveň i už – nevěděl, jestli
vůbec má právo a sílu na suverénní a svébytnou existenci, jinak řečeno, jestli
se pro jistotu nemá dobrovolně vzdát svéprávnosti. Dvacet let blažené
samostatnosti „se neosvědčilo“.
Je
to až příznačné: Naše úvahy, proč jsme dnes takoví, jací jsme, se točí kolem
komunistické totality a potom kolem Bílé hory, úpění pod Habsburky či událostí
ještě dávnějších. Ale Mnichov coby nejdrtivější ze všech tragédií zůstává ne
sice přímo bez povšimnutí, nicméně se zdá (aspoň mně, coby člověku, který všechny
ty debaty ke škodě svých vlastních nervů dlouhodobě, průběžně a také poměrně
důsledně sleduje), že se této události nedostává stejné míry pozornosti.
Ne,
to není přesné. Pozornosti se jí dostává – rok co rok při jejím výročí
mudrujeme, zda jsme se měli bránit; rok co rok se znovu dovídáme, že za to, jak
se naši předkové zachovali, bychom se
měli stydět; a rok co rok zazní z mediální kazatelny nejeden hlas, že
bychom na sebe hlavně měli přestat pohlížet jako na obětní beránky.
Nedostává
se jí vážnosti. Pozornosti ano, ale zároveň s ní i bagatelizace.
Svádí
mě to k analogii s jedincem, jemuž se stalo nějaké velké příkoří a
jenž hledá příčiny svého aktuálního neveselého rozpoložení sice velmi
zodpovědně, ale jen ne tam, kde doopravdy jsou.
Nevím,
zda za to může Bůh, příroda, nebo „život, vesmír a tak vůbec“, faktem však je,
že jednou z nejčastějších reakcí na agresi je opět agrese. A ta se může
obracet jednak navenek, jednak dovnitř. Nebudu spekulovat, proč je to jednou
tak a jindy naopak, a omezím se na vyslovení domněnky, že pro společenství
obývající území České republiky platí druhá z obou možností.
Často
se stává, že pro člověka, na kterém se vybilo nějaké zvenčí přišedší zlo, bývá
přijatelnější udělat ze sebe jeho aktivního činitele nebo aspoň spolučinitele,
než aby si připustil a přijal pozici oběti.
Pro
lidskou duši totiž kupodivu možná není nejtěžší uznat svou vlastní chybu, své vlastní provinění, nýbrž fakt, že se na ní
provinil někdo jiný.
Řečeno
ve zkratce: Možná je přijatelnější snést pomyšlení, že jsem padouch, než
myšlenku, že jsem bezmocná oběť. Být padouch obnáší aktivitu, stav oběti je
konceptuálně spjat s pasivitou. A právě pasivita jako by člověku
subjektivně ubírala na důstojnosti víc než sebezavrženíhodnější aktivita.
Nejedna
znásilněná či týraná žena by mohla vyprávět (kdyby ji nesvíral stud), jak to
byla ona, kdo si po útoku připadal špatný a nečistý a snažil se najít vinu na
své straně (neměla jsem chodit domů až potmě; neměla jsem mít tak velký
výstřih; neměla jsem se na toho kolemjdoucího usmát; neměla jsem manželovi
odmlouvat, to řádná manželka nedělá.... obecně řečeno: agresor by na mě nebyl
tak zlý, kdybych mu k tomu nezavdala příčinu). A je třeba dodat, že okolí
jí to namnoze nijak neusnadňuje a nejednou zaujímá podobný postoj.
Možná
je to tím naším věčným zajetím v kauzalitě. Myslíme si – nebo jsme si
uvykli myslet, že všechno, úplně všechno na tomto světě musí mít nějaký logický
důvod. A tak docházíme k závěrům typu: „Kdybych opravdu nebyl tak nicotný,
nebyli by se na mě všichni vykašlali.“
Jenže
tahle úvaha má, dovedena do nejzazších důsledků, jeden obrovský háček; co
háček, hák jak Brno, milý M.: Optikou takto přísné a neúprosné logiky by totiž
musel být naprosto nicotný i Kristus, protože toho před ukřižováním taky
nikdo nezachránil.
Aby
nedošlo k omylu, nemám nic proti logice. Mám ovšem za to, že není všemocná a že
i ona má své vymezené pole působnosti; a že je-li uplatňována mimo jeho
hranice, dokáže napáchat velké škody.
Zlo,
milý M., má totiž vůči bytosti, která je přivyklá logickému uvažování, jednu
obrovskou výhodu: Je nepochopitelné; je nelogické, protože je zvrácené.
Víš,
nechci zastírat, že samotné mi tahle hyperbola chvílemi přijde až příliš odvážná.
Jenže se jednoduše nemůžu zbavit dojmu, že právě tento myšlenkový postup – ať
už nevědomý či do určité míry vědomý, že právě toto rezolutní odmítnutí role
oběti jakožto postavení, které nesnesitelně devastuje individuální i kolektivní
lidskou důstojnost, je jedním z hlavních viníků stavu, kdy je pro nás coby
národ jaksi samo sebou důležitější, co řeknou „oni“ – ti mocní, ti, co něco
znamenají. Stavu, kdy je žádoucí smýšlet a jednat co nejvíc jako tito oni,
neboť jen tak máme jakous takous šanci na ucházející existenci, přičemž ovšem
zároveň nesmíme ztrácet ze zřetele, že tak dobře jako oni na tom nikdy nebudeme a že to nejlepší, co se nám může
přihodit, je být jejich odleskem. Stavu, kdy jsme odsouzeni stále někoho
„dohánět“ a kdy si zároveň musíme být vědomi, že není v našich silách,
abychom ho opravdu dohnali. Stavu, kdy sami nic nového a originálního
nevymyslíme a nikdy jsme ani nevymysleli; stavu, kdy se nesmíme mít rádi.