Milý M.,

4. července 2005 uveřejnil deník MF DNES článek nadepsaný Češi jsou prostí vesničané, míní cizinci.

Praví se v něm, že na ministerstvu zahraničí zavládlo zděšení nad výsledky průzkumu na téma, jak nás vidí obyvatelé cizích zemí (jmenovitě Japonci, Američané, Francouzi, Britové, Rakušané a Švédové). Ukázalo se, že jsme v jejich očích zapsáni coby rázovití lidičkové věnující se především výrobě věžních hodin a slunečnicového oleje. A jen čtyřicet procent Francouzů a Rakušanů prý umí naši zem ukázat na slepé mapě.

Výzkumu se přitom zúčastnili „vzdělaní lidé, spíše střední vrstvy a elity.“

„Je to tristní obraz,“ míní pán z agentury, která zpracovávala výsledky. 

To rozhodně.

A tak jsem podnikla také jeden průzkum. Pravda, s odstupem několika let a jen s jediným respondentem. Konkrétně se svou osmiletou dcerou, žákyní druhé třídy obecné školy.

Vylovila jsem na internetu slepou mapu Evropy. 

„Miláčku? Pojď se na něco podívat! Jestlipak poznáš, kde leží...“

„Hele, Francie!“ zajásalo dítě a upatlalo mi monitor ukazováčkem nadšeně zapíchnutým někam k Paříži. „A tady jsme my!“ 

„No bezva, a poznala bys ještě nějaké další...“ 

„Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Rusko... proč tady není celý? Španělsko, Portugalsko, Itálie, Ukrajina. A Velká Británie.“ Na monitoru přibylo dalších deset výstavních daktyloskopických otisků. „To je nějaká nová hra? Něco jako AZ kvíz?“ 

„Ale ne. Jen jsem potřebovala vědět, jestli jsi chytřejší než čtyřicet procent Francouzů.“ 

„A jsem?“ 

„Hm, asi jo.“ 

„Jupí! Jsem chytřejší než čtyřicet procent Francouzů!“ 

Tu pochvalu jsem jí prostě nemohla upřít. Ale než jí vyjevím, že se může počítat k evropské elitě, na to si z výchovných důvodů bude muset ještě pár let počkat. Hádám, že minimálně tak deset.
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

chodila jsem do školky, později do školy a měla jsem domov. A mám i vzpomínky.

Projíždíme podzimní krajinou.
„Naše země je krásná.“

Hm, asi ano, když to maminka říká. Venku jsou stromy, listí, nebe, zase stromy, louka, pole, kostel, domy... Je to krásné? Ošklivé to není. Ale krásné? Je to normální, je to všude. Krásné jsou princeznovské šaty, krásné jsou dárky pod stromečkem... To je jasné. Ale jestli je krásná naše zem, to mi jasné není. Necítím to. Nevidím to. 

„Naše země je krásná.“

Hm, asi ano, když to paní (pardon, soudružka) učitelka říká.

„A jsou tací, kteří by naší krásné zemi chtěli ublížit. A proto ji musíme chránit.“

Tomu už vůbec nerozumím. Jak my, malé děti, můžeme naši zem chránit? A před kým? Jo, aha, před fašisty. Ale vždyť fašisti už nejsou...

Ve školce, ve škole i doma. Tam všude mi říkali, že je naše země krásná. A mátli mě tím. Nedokázala jsem se do toho vcítit. Stejně tak jsem se neuměla vžít do dalších velkých slov a vět: Láska, úcta, ctnost, hrdost a pokora, hrdinství, soucit; miluju tě, ctím tě, pláču štěstím, raduju se, že se raduješ. A strašně jsem se za to styděla. Zároveň mi všechna taková prohlášení byla hrozně nepříjemná. Jejich slavnostnost mě dusila. Doslova. Cítila jsem, jak mě při nich polévá divné teplo s kovovou příchutí. A tam, kde je solar, se ve mně něco svíralo a něco, co bylo uvnitř, chtělo ven. Vždycky jsem si oddechla, když ta nasládle významná chvíle pominula.

Když maminka říkala, že je naše země krásná, tvářila se zasněně a přivírala oči. Vypadala dojatě, ale pojem dojetí jsem tehdy taky nechápala. Učitelky se netvářily zasněně, nýbrž rezolutně a bojovně, jako by snad chtěly rozptýlit naše neexistující pochyby. Spolužáci se chichotali nebo se tvářili otráveně, případně vůbec nedávali pozor, já se styděla. Za ně, za sebe a možná tak trochu i za učitelku a doma za maminku.

Každopádně jsem pochopila, že se i ode mne žádá, abych přijala fakt, že naše země je krásná, jako holou danost a také to slovně potvrzovala, přinejmenším tehdy, pokud se mě někdo zeptá.

A potom se přihodilo cosi nečekaného, cosi, co mě dokonale popletlo a zamotalo mi to hlavu. Stalo se to před vánocemi, možná koncem listopadu, možná začátkem prosince 1979. Vyrazili jsme do Německa. Pochopitelně do NDR, které se lidově říkalo „Východní Německo“; co bychom také v onom roce dělali v tom druhém. Jeli jsme dvěma automobily, v jednom já, maminka, tatínek, dědeček a babička, v druhém teta, strejda, bratranec a sestřenice. Šlo o tzv. nákupní výlet. Samotná cesta mě ukrutně nebavila. Seděla jsem na zadním sedadle uprostřed, vmáčknutá mezi dědečka a babičku, oba nabalené v tlustých zimních kabátech, a myslela jsem, že se tou záplavou těžkých vlněných látek zalknu.

Dospělí si povídali, já taky směla zasahovat do hovoru. Vyptávala jsem se na rozdíly mezi „hodnými“ a „zlými“ Němci a tak podobně. Chvílemi však ostatní rozmlouvali, jako bych u toho nebyla. A dopustili se dramaturgické chyby.

„No jo, tohle tam musíme koupit. A taky se chci podívat po tomhle a tamtom. Ještě by tam měli mít tohleto, jo, a ještě tamhleto se tam prý taky dostane...“

„Jo, to nebude problém. Kdepak tam, tam oni mají to i ono, to my u nás nemáme, umějí si obstarat leccos, to jen u nás nic nejde.“

„Máš naprostou pravdu, to ví ostatně každej, to je stará známá věc, u nás všechno stojí za prd, my jsme prostě hrozný. Oni jsou mnohem lepší, jsou na tom o hodně líp, navíc jak mají všude hezky čisto a uklizeno, no jo, Němci, to jen my Češi jsme tak blbí, jen ta naše podělaná země je tak blbá a nemožná.“

To už jsem to nevydržela. Rozbrečela jsem se a mezi vzlyky křičela: „Co to říkáte? Jak můžete říkat, že je naše země blbá? Vždyť je přece krásná a všechno máme, já mám všechno, mně nic nechybí, uáá-hů.“

Rázem se všichni čtyři vzpamatovali a jeden přes druhého mě začali ujišťovat, že mám samozřejmě pravdu, že naše země je krásná, že jsou to jenom takové dospělácké řeči a že je nemám poslouchat. Na druhou stranu – snažili se mi přece jen nějak šetrně objasnit – je prý třeba přiznat si, že něco je v Německu skutečně lepší a skutečně tam mají něco, co my nemáme. Ale že to tak moc nevadí, neboť – pohleď, dítě – zase něco jiného je lepší u nás a taky máme něco, co nemají oni. A to je normální, v každé zemi něco je a něco není, a proto lidi jezdí sem a tam, aby si to přivezli nebo to aspoň viděli.

Dlužno uznat, že se vážně snažili. Ale stejně mě neuklidnili. Přestala jsem sice vyvádět, ale z hlavy mi tenhle filosofický rozpor už nevymazali. Naše země je krásná – naše země je blbá: Jak je to doopravdy? Vracela jsem se k tomu zážitku stále znovu a znovu a vlastně se k němu vracím dodnes. I takhle „to“ může začít.

Ještě chci dodat jednu důležitou věc: Nešlo jen o to, že mě zarazil a rozhodil rozpor mezi předešlými tvrzeními o krásné zemi a aktuálním tvrzením, které tu samou zemi označovalo za blbou. Něco ve mně, cosi v podstatě animálního, pudového a kořenového, zcela autenticky a s překvapivou razancí řvalo, že co je moje, to přece nemůže být blbé. Že co je moje, je zcela samozřejmě v pořádku.
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

nelze všechno svalovat na maminku a na tatínka. Vždyť vyrůstat v Československu sedmdesátých a osmdesátých let znamenalo vyrůstat v té blbější části světa. Materiální rozdíly začal v jistém věku vnímat každý, kdo nepocházel z hodně, ale opravdu hodně privilegované rodiny, ty nemateriální pak každý, kdo pro ně má nějaký smysl.

Skoro všechno, co se vyrobilo doma a dalo se to doma koupit, bylo – naprosto objektivně – hrozné a nebo aspoň horší než totéž v západním provedení. Nebo to pro jistotu nebylo vůbec. Čokoládou počínaje, oblečením, hifi technikou a automobily konče. Všeho bylo málo a bylo to hnusné, nezáživné a plnilo to výlučně své základní funkce. Čokoláda byla sladká, oblečení hřálo, rádio hrálo a auto jezdilo. O tom, že by to třeba mohlo být ještě hezké, vkusné a nápadité, jsme si mohli nechat jen zdát. A s některými méně hmotnými „produkty“ to vypadalo ještě hůř, neboť domácí (rozuměj nezakázaná) hudba se většinou poslouchat nedala a domácí filmy nebyly ke koukání. Slušné knihy se koupit daly, ale jen některé, ty „nezávadné“.

Asi tak v deseti letech každý pochopil, že kdo má doma český gramofon, je trapnej. A kdo nemá džíny, je ještě trapnější. Kdo mohl (směl), jel aspoň do Maďarska nebo do Jugoslávie a koupil tam dětem mikinu s mikymausem. Kdo mikinu s mikymausem nevlastnil, chodil v pleteném propínacím svetru od babičky a byl trapnej. A kdo ji vlastnil, nosil ji tak dlouho a často, až se obrázek skoro úplně sepral a lemy rukávů se vytahaly. 

Přibližně o rok či dva později jsem se doma probírala přihrádkou se starými, nehranými gramofonovými deskami; chtěla jsem se pobavit, jaké vykopávky poslouchali naši zamlada. Hm, nějaký ten jazz, ale jinak samé staré známé tváře, jen v o dvacet let mladším vydání. Neckář, Vondráčková, Pilarová, Gott... A pak jsem najednou držela v ruce desku s fotkou zpěvačky, o které jsem v životě neslyšela. Určitě nějaká zapadlá, bezvýznamná nula, něco předpotopního, napadlo mě. 

„Mami, kdo je to Marta Kubišová?“ houkla jsem pro forma do kuchyně, abych si ten předpoklad ověřila. A toho dne jsem se dověděla a vzala na vědomí, že v naší zemi existují zakázaní zpěváci, zakázaní herci, zakázaní spisovatelé, zakázaný leckdo. 

Někdy v tom věku se do dětských her začíná mísit mudrování o „životě, vesmíru a tak vůbec“. Za mých časů do něj spadalo i probírání otázky emigrace, tedy zda já, Máňa či Franta uvažujeme o tom, že odsud jednou zdrhneme. Až budeme velcí. Desítky rozhovorů, desítky hodin. Naprosto samozřejmých rozhovorů a naprosto samozřejmých hodin zrozených z naprosto samozřejmého faktu, že žijeme v zemi, z níž se neodjíždí, ale utíká. 

Když jsem povyrostla ještě víc, stalo se něco do té doby nevídaného. Nelson Mandela, tehdy ještě vězněný, slavil sedmdesátiny a ve Wembley se u té příležitosti konal koncert. Ne, to nevídané nebylo, nevídané bylo to, že naše televize ten koncert odvysílala. Asi ne celý a každopádně ne najednou. Rozdělili ho na tři nebo čtyři části a postupně je pustili do vysílání. Ale odvysílali je. 

A já tehdy prvně viděla a slyšela Stinga, UB 40, Simple Minds, Eurythmics. Muziku, která se v žádném ohledu nedala srovnat s valnou většinou toho, co jsem znala z domova. Opravdovou muziku. Ale kromě těch úžasných muzikantů a zpěváků jsem viděla i lidi pod pódiem, prostě obecenstvo. Z velké části své vrstevníky a skoro-vrstevníky. Tančili, vlnili se, podupávali do rytmu, zpívali si, mávali rukama nad hlavou, objímali se, smáli se. A taky měli na sobě oblečení, na jaké já nemohla ani pomyslet. Rozuměj – žádné extravagantní kostýmy, ale džíny, trička s obrázky, tenisky. 

Seděla jsem u televize jako přikovaná a všechno jsem si to nahrávala na mizerný kazeťák, svůj první, co jsem rok předtím dostala za přijímačky na gympl, a s otevřenou hubou civěla – na obecenstvo možná ještě víc než na protagonisty. A tehdy, pamatuju si to naprosto přesně, mi vyklouzl plačtivý, zoufalý povzdech: „Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách!“ 

Viděno mýma očima byli všichni ti lidé hrozně šťastní, že tohle mohou vidět a slyšet bezprostředně, že to mohou mít kdykoli, že si můžou kdykoli pustit rádio a poslechnout si něco takového, koupit si – normálně koupit, ne pokoutně nahrát nebo vyšmelit na pololegální burze – desku některého z těch muzikantů. Jen tak. Otočí knoflíkem a pustí si ke snídani Eurythmics, zatímco nám z tranďáku v půl sedmé ráno hrála v horším případě dechovka, v lepším(?) Michal David. A zároveň mi docházelo, že to jistě považují za naprosto samozřejmé, že nevědí, co mají. Padl na mě smutek, protože se mi zdálo být nad slunce jasné, že mně se tohle nikdy nepoštěstí. Že Sting v Praze nikdy hrát nebude. „Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách?“ opakovala jsem si znovu. 

Ne mikymaus, ne mikrovlnka, ne džíny a mercedes, ale ta muzika a ti lidé, co byli u toho, mi definitivně, zřetelně a nepřeslechnutelně řekli, že „tady“ si můžu leda tak na něco hrát, že doopravdy žít v „tomhle“ se nedá. Že všechno si tu můžu namlouvat a malovat si, že tenhle život je normální, ale že vždycky budu vědět, že není, že vždycky budu sama sebe obelhávat a budu to vědět. A že otázku emigrace mám tímto de facto vyřešenou. Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách...
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

každý národ má nějaké ty velikány. Nevím jak v polštině, ale v češtině je slovo velikán z těch, která tě do chřípí udeří silným závanem naftalínu. Velikáni, to jsou všichni ti hrozní, moudře se tvářící dědci. Bab je méně. Velikán se pozná podle toho, že jsou mu věnovány rozsáhlé pasáže v učebnicích. A velikán, ten nefalšovaný, má tu vlastnost, že se do těch učebnic uplacíruje v každém režimu. Pro příklad: Smetana, Čapek, Němcová, Komenský, Hus.

Jsi-li občan USA, Německa či Itálie, jaksi samozřejmě předpokládáš, že tvé velikány zná půlka zeměkoule. Každý přece ví, že žil byl nějaký Goethe, Franklin či Leonardo. Jsi-li Čech, předpokládáš o těch svých totéž, ale asi tak do třinácti, čtrnácti let. Potom buď na vlastní kůži zjistíš (skvělá příležitost jsou výměnné studentské pobyty), nebo ti nějaká dobrá duše ve snaze ozřejmit ti, že císař je nahý, vyjeví, že Čapka tam venku nikdo nečte, o Smetanovi nikdo neslyšel a Husa že zná možná pár církevních vzdělanců: „Co si myslíš, simtě! Co by se starali o nějakýho Dvořáka, když maj Wagnera. Nehledě na to, že tam pro ně jsme všichni jedna banda – Čech, Polák, Rusák nebo Křovák – tohle oni nerozlišujou, pro ně je to všechno stejná verbež. Tak jakejpak velikán, směšnej trpaslík to je.“

Pro puberťáka není naléhavějších slov než: Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali, přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali, po léta za nos mě vodíce... A vůbec nesejde na tom, že tyhle Gellnerovy verše většinou ještě ani nezná a na poezii jako takovou kašle. Sladkých něco málo -náct je totiž věk, kdy máš – namnoze oprávněný – pocit, že s tebou odjakživa všichni jednali jako s blbečkem, že moudra, která ti předkládali, platí jen v pohádkách pro děti. Jakákoli absolutní negace jakékoli až dosud neotřesitelné pravdy je vítaná jako průtrž mračen po dvouměsíčním suchu.

I já jsem tedy „revolučně“ usoudila, že je to má vina, vina mého umrněného a nemožného národa, že pár set kilometrů směrem na západ nikdo neví, kdo to byl Bedřich Smetana. I já jsem si „dospěle a bez iluzí“ přiznala, že ten Smetana je tak bezvýznamný, špatný nebo aspoň sotva průměrný skladatel, že si ani on, ani já, ani můj národ nezaslouží, aby ho někdo znal. A že stejně tak je čistě naše chyba a ostuda, že si francouzský bankovní úředník nebo italský uzenář myslí, že Československo je součástí Sovětského svazu a leží někde v Jižní Americe.

O několik let později jsem zažila kulturní šok. V létě jsem se svým přítelem vyrazila stopem na Západ. V roce 1993, v roce svých dvacátých narozenin. V Německu nás nabral muž s dodávkou, zelinář, a hodil nás odkudsi, už nevím přesně odkud, pár desítek kilometrů do Norimberku. Byl to blbý stop, protože nás vysadil v centru; a v centru dalšího stopa nechytíš. Zelinář, milý pán ve středním věku, se na nás celou dobu usmíval. Bodře, blahosklonně. A zeptal se na to, na co se lidi, kteří berou stopaře, ptají vždycky. Odkudpak jste, mládeži? Z Prahy. Á, Praha. Takže z Polska, že jo? Ne, z České republiky. Jo táák... A pak povídal ještě něco.

Milý M., bylo to hrozné. Zase ten zatracený stud. Ano, je to pravda, tady je důkaz, jsme úplně bezvýznamná země, jsem chudák k politování, stydím se a mám proč.

Chvíli nato jsme vystoupili v Norimberku před hradem. Aby nás vzal další stop, museli jsme se vrátit zpátky na výpadovku. Pěšky. S dvacetikilovými krosnami na zádech. Několik kilometrů. Docela dost kilometrů. Norimberk je velké město. Byli jsme naštvaní. Na chlapa, že nás vyklopil tak nemožně, i na sebe, že jsme se včas neozvali. A možná díky tomu se TO stalo:

Jak prosté! Vždyť ona existuje i druhá možnost. Že není má vina, vina mého národa, jeho dějin, mých předků, že německý zelinář z Norimberku neví, že Praha není v Polsku. A sice že člověk, který neví, jak se jmenuje hlavní město sousedního státu, jehož hranice leží necelých dvě stě kilometrů od jeho bydliště, je prostě pitomec. Totální ignorant. Hovado. A tváří-li se u toho blahosklonně, je hovado tuplovaný.

Poprvé v životě (no dobře, poprvé od začátku puberty) jsem neměla pocit, že se mám stydět za to, že jsem z Čech. Poprvé jsem si dovolila nabýt dojmu, že stydět by se měl někdo jiný. A zároveň s tím jsem pocítila i zvláštní, nečekanou úlevu: Ano, císař JE nahý; až na to, že tím nahým císařem je úplně někdo jiný, než mi říkali.

Možná se divíš, milý M., proč z toho dělám takovou vědu. Ale věř, že pro mě bylo toto zjištění naprosto epochálním objevem.

Najednou mi tu něco nesedělo: Náš národ nerozpoutal holokaust, nevyprodukoval Stalina ani Hitlera, netrýznil národy sousední. A přesto se za sebe stydíme. Když Čech přijede někam – čím západněji, tím spíše – a je dotázán, odkud je, nesměle pípne, že z České republiky. Omluvně.
 
Ne, nemyslím, že by musel hned mávat praporem, stavět se do pozoru a bít v prsa: „Pozor, já jsem z Česka, a kdo je víc!“ Ne, stačilo by to říct normálně, bez uzardění, bez sklopeného pohledu, přibližně stejně jako: „Dobrý den, paní Nováková.“
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

mám kamaráda, který pochází z Bulharska. Skoro dvacet let, bezmála půlku svého dosavadního života, žije v Čechách. Často se ho ptají, jestli se cítí být více Bulharem, nebo Čechem, případně zda se už necítí být Čechem úplně. Už si na to celkem zvykl, ale dodnes nad tím nepřestal kroutit hlavou: „Jak se můžu cítit jako Čech, když Čech nejsem? Máma byla Bulharka, táta byl Bulhar, babičky a dědečkové jakbysmet, a já se mám cítit jako Čech? No chápeš to?“

Chápu.

V půlce devadesátých let jsem nějakým nedopatřením pracovala v jedné celostátní sportovní organizaci. V oddělení, kam si lidi chodí „vyřizovat papíry“. I stalo se, že mi do kanceláře nakráčel pán mladšího důchodového věku a místo pozdravu (česky) preventivně zahartusil: „Já jsem Němec, víte, slečno? Nic na mě nezkoušejte, já si ten váš českej šlendrián líbit nenechám! Já žiju víc jak třicet let v Německu, jsem Němec! A tohleto tady,“ máchl rukou, „to je Ukrajina. Jo, Ukrajina!“

A mimoděk tím perfektně vystihl obě hlavní příčiny jevu, jemuž se můj bulharský kamarád tak podivuje. Ta první souvisí se skutečností, že nejeden z mých krajanů by dal nevím co za to, aby se mu podařilo „odčeštit se“. Neboť, jak již tušíme, našinec vnímá své češství jako cosi inferiorního. Ale pozor – zároveň ví, že by na tom mohl být ještě hůř. To kdyby se byl narodil jako Ukrajinec, Gruzínec nebo třeba právě Bulhar. A v tom tkví ta druhá příčina.

Počátkem devadesátých let jsem – v jiném zaměstnání – měla kolegyni. A ta zase měla dceru v mém věku, která se přibližně půl roku předtím vrátila z USA, kde pracovala jako au-pair. Její matka mi vykládala, jaké krušné chvíle tam juniorka zpočátku zažila.

Ne, nikdo tam na ni nebyl zlý, právě naopak. Hostitelská rodina ji přijala velice vlídně. Hned první den ji provedli po domě a vysvětlovali jí, kde co najde a k čemu se to používá, tedy např. co je to televize, telefon, sprcha nebo vodovodní kohoutek, k čemu slouží splachovací záchod, toaletní papír nebo vypínač elektrického osvětlení. Ještě než stihli obhlídku domu dokončit, dívka se rozplakala. Znejistělí hostitelé se domýšleli, že je těch novot na ni asi moc najednou, i jali se ji utěšovat, že to nic, že si na všechno brzy zvykne, jako by ty věci znala odjakživa. A vzápětí strnuli úžasem, když jim mezi vzlyky ozřejmila, že je odjakživa zná, a právě proto že pláče. A že se jí ta prohlídka „nejnovějších vymožeností techniky“ dotkla; že je jí líto, že ji mají za takovou chudinku necivilizovanou.

Ano, i ona se setkala se „syndromem německého zelináře“, až na to, že měl tvář amerického úředníka a právničky. Domů se vrátila s pocitem studu, že pochází ze země, o níž v té lepší cizině panuje přesvědčení, že si její občané svítí loučemi a tělesnou potřebu chodí vykonávat do lopuší.

Stydí-li se Čech za své češství, nezřídka bývá na vině utkvělý pocit, že žije jaksi „na samotné výspě civilizace“. A země jako Rumunsko, Ukrajina či Uzbekistán pak logicky leží až kdesi daleko, předaleko za ní, takže jejich obyvatelé jsou samozřejmě ještě větší chudáci.

Soucítíme s nimi. Ohrnujeme nad nimi nos. Očekáváme od nich projevy vděčnosti. Za to, že jim umožňujeme uklízet záchody, doplňovat zboží v supermarketech a vykonávat pomocné stavební práce. A shledáme-li na nově postaveném domě nějakou závadu, řekneme: „No jo, co chceš, když to stavěly Úkáčka.“ (A svým způsobem máme pravdu. Fakt. No pověz – jak asi může vypadat vodovodní potrubí instalované doktorem filosofie nebo okenní izolace zhotovená učitelem zpěvu?)

Poníženi německým zelinářem se vyvyšujeme nad rumunského inženýra a cizinců z „těch horších“ zemí se ptáme, jestli se cítí být Čechy. A žasneme, že leckterý Ukrajinec má svou rodnou zemi rád a že může existovat i takový přírodní úkaz jako třeba kazašský vlastenec.

Kdyby k nám můj kamarád přibyl z Francie či Dánska, otázku, jestli se už cítí být Čechem, by patrně hned tak nedostal. Ale coby chasník přiharcovavší z Bulharska může být přece rád, že se dostal „na Západ“, pročež se očekává, že hledí, jak se co nejdříve odbulharštit; a ptát se, jestli už se mu to povedlo, je tudíž víc než namístě. V našich očích pro něj Česko nutně musí být tím, čím je pro nás Německo či Amerika. Zemí zaslíbenou. Zemí, kde se konečně naučí čistit si zuby dvakrát denně, neplivat na chodník, jíst příborem a neříhat u stolu.
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

k něčemu se ti přiznám: Miluju Franze Kafku. Přečetla jsem od něj všechno, a to několikrát. Nepamatuju si jedinou souvislou větu, jedinou vinutou příběhovou linii, žádné postavy, jen věčného K. Nejsem s to převyprávět jedinou povídku ani román. Přesto Kafku miluju, až mě to bolí, až se mi chce brečet, otevřít okno a řvát na lidi venku: „Chápete to, vy blbouni?!“

Nejdříve a nejvíckrát jsem četla Zámek. Daroval mi ho bratranec pod vánoční stromeček. Bylo mi necelých šestnáct a po dlouhé době u nás směl Kafka vyjít. Do té chvíle jsem věděla jen tolik, že Kafka je léta zakazovaný + pěkně ujetý spisovatel + Žid + tuberák = velmi, velmi zajímavý umělec.

Bratrancův dar se mi přihodil ve věku, kdy jsem ze všeho nejvíc toužila po vyšinutí. Po všem nenormálním, neběžném, po všem nelineárním, experimentálním, potřeštěném, po něčem, co mě dovede nebo mi aspoň otevře průhledy, okna a dveře někam, kde poznám to, o čem se nemluví. Po něčem nedialektickém, nemarxistickém, nejednoznačném, ne-racionálním, nerozumovém. Objevovala jsem surrealisty, namísto fotky popové hvězdy mi nad stolem visel oxeroxovaný portrét Arthura Rimbauda.

Sáhla jsem po té knížce lačně a začala ji číst prakticky okamžitě. První dojem pravil, že je to naprosto nesrozumitelné. To mě potěšilo. Mlhavé pletence slov a vět, místy se mlha trhá a objevuje se nazlátle zelenavý záblesk, ale záhy se zase vytrácí v nachově stříbřitém příšeří. V příšeří, kde číhají příšery.

Zpočátku jsem se na to pokoušela jít hlavou, to jest vracela jsem se tu o pár řádek, tu o několik stránek zpět, hledala vnitřní logiku příběhu a stále jsem měla pocit, že mi něco uniká, že jsem si někde něčeho zapomněla všimnout, že jsem něco nepochopila, že být chytřejší a pozornější, jistě bych chápala víc.

Ale s knížkou nebyla řeč. Usoudila jsem tedy, že se na tuhle věc musí jinak, neb to koneckonců není běžná kniha, a proto se nemůže číst běžným způsobem. Přestala jsem ji tedy číst jako knihu a začala ji číst jako obraz. Přestala jsem ji sledovat jako linii a začala si ji prohlížet jako plochu, jako bezrozměrný, bezčasý prostor. Vzala jsem to znovu od začátku a usmyslela si přečíst to jedním dechem, už se nevracet ani o písmenko, projít tím jako neznámou krajinou, po vzoru pohádkového hrdiny, který se cestou nesmí ohlédnout. Dívat se, ale ne moc, jen tak úkosem, jako se díváme na takové ty opticky rafinované obrázky, na které se nesmí zaměřit přímý pohled, aby nezmizely.

Po několika dnech jsem od knížky vstala, značně obluzena, dezorientována, a přesto s pocitem prozření. Hrda na vynález nové čtenářské metody jako Kolumbus na objev Ameriky jsem ji během následujících dvou let uplatnila na zbytek Kafkova díla.

Kafku tenkrát četl leckdo. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vypuklo hotové kafkovské šílenství. A všichni měli potřebu o Kafkovi diskutovat. Já vůbec ne, mně se o něm mluvit nechtělo. Nechtělo se mi mluvit o existenciálním běsu, vykořeněnosti, jazykových prostředcích, autorových záměrech, rozebírat jeho duševní zdraví. Všichni do jednoho kolem mě prohlašovali, že Kafka je náročné čtení, že není lehké se textem prokousat, že to chce obrovské soustředění. Když si nedali pokoj, nafrněně jsem konstatovala jen tolik, že Kafka NENÍ na čtení složitý a že jsem ty knížky četla „úplně normálně“, tj. od začátku do konce, nechala se jimi vtáhnout a vykašlala se na nějaká skrytá poselství a tajné šifry, protože skrytá poselství jsou zjevná a šifry v těch knihách nejsou vůbec. Pochopitelně mě považovali za povrchní blbku. Ale to mi nevadilo. Byla jsem Kafkou uhranutá a odmítala jsem ho luštit. Jednak mi stav uhranutí vyhovoval, jednak jsem už tenkrát drze tvrdila, že umělecké dílo není křížovka.

Uplynulo dalších pár let. Kafkův portrét visel v Praze na každém rohu, díval se z každého knihkupectví, zdobil obálky turistických průvodců, skvěl se na tričkách, hrníčcích, pohlednicích, plakátech. Z Kafky se stal úžasný prodejní a marketingový artikl, bylo překafkováno.

Já ty roky proležela ve středověkých traktátech, v beatnicích, Rushdiem, Castañedovi. Na Kafku jsem postupně skoro zapomněla, a když jsem si vzpomněla, brala jsem své někdejší okouzlení s nadhledem zmoudřelého (ve skutečnosti spíš přemoudřelého) dítěte. Ve dvaadvaceti jsem ke svým šestnácti měla vztah asi jako osmdesátiletý kmet k letům, kdy za sebou po návsi tahal dřevěného kačera. Kafka mi s odstupem pořád připadal jako dosti zajímavý šílenec a vcelku pozoruhodný vizionář, ale najednou mi byl příliš „laický“. Jako by jen zdáli vytušil obrysy světů, které jiní prochodili křížem krážem, jako by jen z pootevřených dveří zahlédl to, co jiní viděli zblízka. Proces mi proti Satanským veršům, Foucaultovu kyvadlu či Nahému obědu přišel, no, takový nedodělaný. Ano, Kafka stále stál za zaznamenání, ale pouze coby předchůdce něčeho velkolepějšího. A já už si na něj připadala velká.

Shodou okolností – a zřejmě i vinou zběsilé komercionalizace Kafky – se někdy v té době situace mezi pražskými intelektuály a alternativci změnila. Byli Kafkou přesyceni. Odpovědět na otázku po oblíbeném spisovateli „Kafka“ znamenalo poměrně spolehlivě se znemožnit. „No jo, tady si někdo hraje na zajímavýho, a ví prd.“ „Tady se někdo chytil módní vlny.“ Z Kafky se stal trapný suvenýr, stejně nejapný jako matrjoška na Karlově mostě. A do určité míry jím v jistých kruzích zůstává dodnes.

Uplynulo několik dalších let. Už nevím, z jakého podnětu jsem se Kafkou začala zaobírat znovu, možná když jsem při stěhování balila knihovnu. Otevřela jsem knížku – a hle! Četla jsem zase „jen tak“. Ale tentokrát „jen tak ,jen tak‘“. Uvítal mě úplně normální, jasný, zřetelný, hladce a přehledně čitelný příběh; všechno v něm bylo krystalicky jednoznačné, láska, bolest, touha, naděje. Mlhy se zvedly, v krajině příběhu se rozjasnilo. Kafka byl jiný. Já byla jiná. Přede mnou se otevíraly prosté, každodenní příběhy, jaké se dějí nám všem. Nešlo mi to do hlavy. Ano, věděla jsem, že tohle se s knížkami stává, ale takhle moc?

Najednou jsem viděla úplně nového Kafku. Žádnou zdepresovanou tuberáckou trosku, žádného mimoně, žádného oněginovského zbytečného člověka, žádnou třtinu zmítanou poryvy událostí a neuróz, žádného neživotaschopného křehkého intelektuála, žádného nanicovatého solitéra ani zasněného blouznivce. Ze stejného puzzle stejných informací, jaké jsem o něm měla už dřív, se mi najednou poskládal jiný Kafka.

Kafka mužný, racionální, věcný, pronikavý, střízlivý, praktický, houževnatý, pracovitý, cílevědomý. Člověk, který byl díky své práci zvyklý vídat lidská neštěstí a nesesypávat se z nich. Kafka milující a milovaný, trpící a plný života. Horoucí, světaznalý, zorientovaný. Člověk s konkrétními životními plány a politickým názorem. „Jen“ prostě dostal tuberkulózu a moc brzy umřel. Ale to, co psal, nejsou blouznivé, chaotické vize, není to impresionistická mlha nad blaty. Vize to je, ale přesná, uvážená, uměřená, nepřebujelá, konkrétní. Žádný Munchův Výkřik, žádný děs z nahlédnutí nelidské podstaty lidskosti. Nahlédnutí samo ano, ale děsuprosté, střízlivé, soucitné, konstatující, a přesto vášnivé.

Třeba se ještě dočkám dalších překvapení, ale teď vidím Kafku takto a jsem přesvědčena, že tohle je ten skutečný Kafka. A od té doby, kdy ho tak vidím, ho nejen miluju, ale nesmírně si ho vážím.

Milý M., co je ti do mého názoru na Kafku. Co je vůbec komukoli do mého názoru na něj. Jak se ho opovažuju bez vyzvání vyslovovat. Nejsem literární vědec ani uznávaný kritik, nejsem historik, psycholog ani sociolog. Jenže bez Kafky se moje téma neobejde. Kafka prostě k češství patří. A taky jsem se rozhodla, že nebudu nezaujatá, že nebudu skrývat, kdo jsem. A mimo jiné jsem člověk, který miluje Kafku.

A proč Kafka patří k tématu češství? Protože se narodil v Praze? Protože v ní prožil většinu života? Ne. Protože Kafka NENÍ český spisovatel.
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

když jsem Kafku objevila, zajásala jsem. Konečně jsem se seznámila s dostatečně velikým českým velikánem. Kafku zná přece každý. Ale smůla, hned mě vyvedli z omylu: Kafka není český spisovatel, holčičko, psal přece německy a národností byl Žid. Zklamání. Kolikáté už? 

Můj národ své slavné rodáky, ať už živé či mrtvé, zdvořile a skromně přenechává národům jiným. Nehlásíme se k nim. Co, nehlásíme! Jak jen můžeme, zdůrazňujeme, že to vlastně vůbec žádní Češi nejsou a nemají s námi nic společného. Zejména pokud 

a) žijí/žili a proslavili se v cizině, 
b) žijí/žili doma, ale v cizině jsou slavnější než u nás (což jim beztak nikdo neuvěří),
c) žijí/žili tady, ale netvoří/netvořili v našem jazyce. 

Musím tě upozornit na jisté paradoxy: 

1. Největší mety, které může každý Čech dosáhnout, je studovat, pracovat, žít, a možno-li trvale zakořenit v zahraničí a co nejrychleji zapomenout česky. Pokud se mu to ovšem podaří, pak už to není Čech. 

2. Umět správně mluvit a psát česky je zcela nepodstatné. Kdo na kultivované mateřštině trvá, je sto let za opicemi. Co se školy týče, lidé stále častěji nahlížejí na češtinu jako na předmět naprosto vedlejší; důležitější je učit se „cizí jazyky“, rozuměj angličtinu. Ovládáme-li totiž češtinu, stejně to nikoho nezajímá, protože nám nikdo nerozumí. 

3. Dojde-li k tomu, že úspěšný Čech žijící v cizině se k českému národu skutečně hlásit přestane (nebo si to o něm myslíme) a česky zapomene, je to zrádce, fuj, hanba mu, stydí se za svou rodnou hroudu. A pokud se k ní hlásit nepřestane a česky nezapomene, my sami prohlásíme, že litujeme, ale Čech už to opravdu není, i kdyby česky psal a mluvil jako kniha. Navíc tvrdíme, že jsme ho vyštvali a že tady by, chudák, uplatnění stejně nenašel. 

Získá-li český umělec význačné ocenění v cizině (Oscara, cenu filmového festivalu, Nobelovu cenu...), buď se o tom nedovíme, nebo to ignorujeme, nebo obratem konstatujeme, že oceněné dílo je blbé, zejména pak v porovnání s díly umělců zahraničních, případně že blbé a bezvýznamné či na významu dávno ztrativší je ono ocenění, jehož se mu dostalo. A netýká se to jen umění. Vyhraje-li česká dívka světovou soutěž krásy, je nám „jasné“, že a) je beztak ošklivá, kam to ti porotci dali oči, b) zvítězila jen díky zákulisnímu lobbování. Obdobné je to s oceněnými českými vynálezy, historickými i aktuálními, s lékařskými výzkumy a tak vůbec. 

Za svůj nejvýznačnější export považujeme sportovce, zejména hokejisty, a jedním dechem s domácími médii (proboha, kdo s tímhle vůbec přišel jako první?) tvrdíme, že Jágr a spol. jsou pro reprezentaci naší země důležitější než prezident, premiér či domácí spisovatel (protože ti píšou a mluví česky, čemuž nikdo nerozumí a nikdo to nehodlá překládat), hudebník, režisér, výtvarník či jiný umělec (protože umění je pro pár bláznů), neurochirurg, jaderný fyzik apod. (protože ti taky nejsou každý týden ve výsledkových listinách světových periodik). 

Programově kašleme na svou vlastní historii, protože stejně nikoho ve světě nemůže zajímat a nikdo zdejší nikdy nic ve světě neovlivnil, nikdo významný se tu nenarodil, nic významného se tu nestalo (a pokud by o tom někdo pochyboval, přesvědčivou argumentací ho vyvedeme z omylu). A nejspíš ani nestane. A kdyby náhodou hrozilo, že by se stát mohlo, tak už se postaráme o to, abychom tomu zamezili. 

V důsledku toho pak vznikají různé kategorie a podkategorie význačných českých rodáků: 

a) Význační jedinci, kteří v žádném případě nejsou Češi (netvořili v češtině a nemluvili /převážně/ česky) a nemají s Českem nic společného, byť se tu narodili. Sem patří např. již zmíněný Franz Kafka, Gustav Mahler, Franz Werfel, Johann Gregor Mendel nebo Viktor Kaplan. 
b) Význační jedinci, kteří „už“ nejsou Češi (přestože česky stále hovoří), tedy např. Miloš Forman, Martina Navrátilová, Ivan Lendl, Madeleine Albrightová, Milan Kundera, Ája Vrzáňová nebo Bohdan Pomahač. 
c) Význační jedinci, kteří sice jsou Češi, ale ve skutečnosti „nejsou až tak význační, jak si myslíme, a nikdo je nezná.“ Sem se řadí např. Jan Švankmajer, Jiří Menzel, Jaroslav Seifert, Otto Wichterle, Jaroslav Heyrovský, Alfons Mucha, Toyen, František Kupka, Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Jan Amos Komenský, Jan Svěrák, Josef Ressel, Jarmila Kratochvílová.

Ještě schází pochybovat o tom, jestli byl Čechem zachránce českého jazyka Josef Dobrovský, když se sám začal česky učit až na gymnáziu. A navíc se narodil v Maďarsku. 

A tak se přihodilo, že nejslavnější český spisovatel není českým spisovatelem. A s tím se stalo i to, že si můj národ namísto Josefa K. radostně vybral za své alter ego Josefa Š. Kulaťoučkého, růžolícího, bodrého a usměvavého Josefa Š., jehož nic nerozhodí a jenž si ze všech dělá blázny. Namísto hubeného, pobledlého, vystresovaného a vážného Josefa K., z nějž si všichni dělají blázny. 

Víš, M., nejsem objektivní, nemám totiž Josefa Š. ráda. Snad proto, že ani já nejsem kulaťoučká, růžolící, bodrá a usměvavá, nýbrž hubená, pobledlá, vystresovaná a vážná. Ale na jednom trvám: je-li Josef Š. vědomou psýché českého národa, pak Josef K. je tou nevědomou. 

Milý M., musím se ti svěřit, že už toho mám po krk. Už toho mám plné zuby. Ne, už to tak prostě nemůžu nechat. Proto tímto slavnostně prohlašuju Franze Kafku českým spisovatelem.
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

klid, kliďánko, klídek, klidně... napsals to moc hezky. Nebudeš se zlobit, když ti k tomu taky něco napíšu?

Nuže, dokáže-li mě nějaká věta spolehlivě zneklidnit, pak je to výzva: „Zachovejte klid.“

Nedokážu přesně vystopovat, kdy v našich dějinách zazněla poprvé, ale prokazatelně, a to jí nikdo neodpáře, hrála jednu z velkých, byť ne těch nejnápadnějších rolí ve dvou největších českých tragédiích posledního století.

Mnichov a Srpen.

15. října 1938 ji prezident Beneš pronesl k národu v závěru svého abdikačního projevu.

21. srpna 1968 ji vysílal Československý rozhlas coby stěžejní doporučení občanům nevěřícně zírajícím na tanky dunící pod jejich okny. A v následujících dnech, týdnech a měsících ji po hlasateli opakovali Svoboda, Dubček, Husák, až nakonec zněla celou zemí.

Aby bylo jasno, milý M., mám hodně blízko k pacifismu. Dodnes nedokážu pochopit, jak jedna lidská bytost může jinou lidskou bytost uhodit, bodnout, pořezat nebo postřelit s vědomím, že to toho druhého bude bolet, že mu to ublíží. Dodnes jsem nevyrostla z předškoláckého přesvědčení, že by žádné války nemusely být; nikdo se přece nechce nechat zabít – a ve válce se zabíjí, takže by bylo jen logické, kdyby, když na to přijde, všichni jako jeden muž odmítli jít bojovat. A dodnes tak úplně nechápu, proč to neudělají. 

Ale i já mám své ale. Jsem zpupný pacifista. A tak přestože mé sympatie k husitům nejsou bůhvíjaké, myslím si, že stát tenkrát u toho rozhlasového mikrofonu já, volám: „Hr na ně!“ a „Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme!“ Žádné: „Zachovejte klid.“

Coby žákyni šesté třídy mi doma vyjevili, co se stalo v srpnu 1968. A jak se to dotklo naší rodiny. Musela jsem slíbit, že nikomu nic neřeknu, aby zase nedošlo k nějakému maléru.

„A co jste dělali? Bránili jste se? Proč jste se nebránili? Proč se nikdo nebránil? Proč se armáda nebránila?“

„Jsi blázen? Víš, co by to bylo? To bys chtěla, aby to tu dopadlo jako v Maďarsku?“

„Jak to dopadlo v Maďarsku?“

„Lidé se věšeli na lucernách.“

To jsem samozřejmě nechtěla. V argumentační nouzi jsem uznala, že to asi ještě nemůžu pochopit, že jsem na to příliš malá. Ale stejně mě to štvalo. Tím více, že mi to bylo poněkud povědomé. No ovšem, Mnichov, o tom jsem pochopitelně slyšela už dávno předtím. Nejen doma, i ve škole. Mobilizace, demobilizace. Srdceryvné příběhy o plačících vojácích vracejících se domů bez jediného výstřelu.

„Co bychom si pomohli, kdybychom se bránili? To bys chtěla, aby to tu dopadlo jako v Polsku?“

„Jak to dopadlo v Polsku?“

„Poláci se bránili a bylo mnoho mrtvých.“

Ani to jsem samozřejmě nechtěla.

Ale tím to pro mě neskončilo. Kdykoli přišla v rodině řeč na jedno nebo druhé téma (a přicházela často, protože já se pořád ptala), maminka zdůrazňovala, jak se naši lidé zachovali moudře, když zachovali klid. Že jen díky rozvážnosti a ukázněnosti se zabránilo strašlivým krveprolitím. A stejný názor vyslovovali i lidé mimo rodinný kruh. Slib mlčenlivosti daný rodičům ohledně dopadů srpnové okupace na naši rodinu jsem totiž nedodržela. Nemohla jsem. V mých očích tehdy jednali čestně a já neodolala pokušení se tím chlubit. Považovala jsem je za hrdiny. A co že to udělali? Nic zvláštního. A jak se srpen podepsal na naší rodině? Nic moc, mohlo to být horší.

Táta, ročník 1935, z velmi chudé rodiny. Zůstala velmi chudá i na přelomu čtyřicátých a padesátých let, v rozpuku budovatelského nadšení, kdy studoval na průmyslovce 200 kilometrů od domova; tak chudá, že na internátu jedl suché housky, když měl hlad, a pil vodu, když měl žízeň. Tatínka budovatelský optimismus chytil naplno, jako mladíček vstoupil „do strany“ a rozhodně tam nebyl jen do počtu. V letech před okupací zastával jakousi funkci v podnikové partajní struktuře. Coby přesvědčený komunista upřímně věřil, že pod vedením moudrých soudruhů ze Sovětského svazu spěje lidstvo k lepším, spravedlivějším zítřkům.

Maminka, ročník 1940, nebyla přesvědčená komunistka. Maminka byla normální živá mladá žena a nějací komunisti jí mohli být ukradení. Z budovatelského úsilí a tatínkova schůzování měla srandu a až do osmadvaceti let se řídila radou svého otce, aby nevstupovala „ani k holubářům“, udílenou z pozice zapřisáhlého odpůrce jakéhokoli organizovaného sdružování se s kýmkoli. Jenže pak přišlo pražské jaro a maminka chtěla „podpořit Dubčeka“, a tak do té partaje vlezla taky.

A přijeli okupanti. Když se ten den maminka s tatínkem (pěšky, protože nic nejezdilo, jak mělo) vrátili z centra, kde pracovali, domů na předměstí, stalo se to, o čem tatínek nikdy nemluvil a co znám jen z maminčina a babiččina vyprávění. Táta dostal vysokou horečku, vlasy mu stály na hlavě jako smeták a napůl v bezvědomí skrz drkotající zuby sténal: „Co nám to udělali, co nám to udělali. Já jsem jim přece věřil. Věřili jsme jim.“ Maminka se bála, že tatínek umře. Nebo že se přinejmenším zblázní. Neumřel. Ani se nezbláznil. Ale už se z toho nikdy úplně nevzpamatoval.

V tuto chvíli je vedlejší, jak mohl být tatínek tak pitomý, že ještě v té době věřil v dobré úmysly a čisté srdce Sovětů. Důležité jsou fakty. O něco později oba do příslušných formulářů u „prověrek“ napsali, že se vstupem vojsk nesouhlasí. Tatínek dokonce dvakrát, protože hodný nadřízený mu chtěl „pomoct“, a tak mu po prvním pokusu dal ty papíry ještě jednou, s nápovědou: „Tady ses asi spletl, soudruhu.“ A soudruh tatínek napsal podruhé totéž.

Tátu z práce nevyhodili, jen ho zařadili do nižší platové třídy. Vyrazili ho toliko z partaje. Konstrukční kancelář přece jenom nebyl zas až tak ostře sledovaný závod. Máma dopadla hůř, vyhodili ji i z té práce, v podniku zahraničního obchodu vyloučené komunisty netrpěli. Navíc se ji všude báli zaměstnat a stálé místo sehnala až několik let poté. Ale na kriminál to nestačilo. Leč na devastaci života, nutnost setrvat v nevyhovujících bytových podmínkách a na relativní chudobu v porovnání s většinou spoluobčanů ano.

Přesto je maminka dodnes přesvědčená, že jak národ, tak ona s tatínkem udělali dobře, že zachovali klid. Maminka zachovává klid dodnes.

Není to klid stoický. Není to klid zenový. Není to klid konfuciánský. Není to hluboký vnitřní mír bódhisattvy ani křesťanského světce. Není to klid vědoucího filosofa. Je to klid nasáklý strachem. Strachem z toho, co všechno by se ještě mohlo stát. Je to klid znehybněné kořisti, klid ochromení. Klid, pod jehož bodrou a rozšafnou maskou se skrývá panická, nepřiznaná a neúčinně zaplašovaná hrůza z toho, že by se NĚCO mohlo stát. Hlavně, ať se nic nestane. Jakékoli „stávání se“, jakékoli dění je nebezpečné.

A přece se děje, milý M. Děje se to nejhorší, co se dít může. Nehybnost. Hniloba. Ale není to plodné tlení, není to očišťující a pročišťující putrefakce Mistrů proměny, je to bezedná, nenažraná nicota. A její první obětí je naděje a víra.

Proto nejsem a nemohu být klidná, milý M. Jsem nervózní, vzteklá a euforická.

Je-li Polsko paměť a hroby, milý M., pak Česko je zapomnění a klid. Hroby nevedeme.
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

chodíš-li v Česku do školy a hlad po poznání, dobré vychování či přísná paní učitelka ti nedovolí hodiny dějepisu úplně prospat, máš slušnou šanci dojít dříve či později k závěru, že nám všichni odnepaměti ubližovali. A že jsme pořád a čím dál tím vydatněji dostávali na frak: Bitva na Moravském poli, bitva u Moháče, bitva na Bílé hoře. Poslední, v níž jsme bojovali sami za sebe, a ne za cizí vrchnost. A pak už jenom temno. Tři sta let. Potom krátký záblesk světla, dvě dekády, a potom zase temno, dost možná ještě temnější. (I když o tom druhém temnu se moje generace ještě učila jako o době prodchnuté příslibem těch nejsvětlejších zítřků.)

A taky ti to začne připadat „nějaký divný“. Pravděpodobnost, že barák je plný zlomyslných padouchů, kteří nemají na práci nic jiného než ustavičně trýznit svého hodného a mírného souseda, není statisticky vzato bůhvíjak velká.

A čím víc o historii svých předků přemýšlíš, tím citelnější pachuť se ti vtírá na jazyk. K čertu s tímhle nanicovatým národem, pomyslíš si. A s gustem si začneš malovat úplně jiný, „objektivnější“ obrázek českých dějin. A jsi-li jen trochu důsledný, nenecháš na nich nitku suchou.

Najednou všude, kam pohlédneš, vidíš napříč stoletími jen hašteřivost, chytračení, kverulantství, změkčilost, zbabělost. A tam, kde je ani při nejlepší vůli vidět nemůžeš, tam, kde naopak chtě nechtě spatříš odbojnost, výbojnost a aktivní odpor, smeteš je ze stolu coby ubohé a směšné. O co se ti naivní šašci snažili? Což nevěděli, kde je jejich místo? Co vlastně dokázali? Nic! Jen to všechno ještě zhoršili. Kvůli Husovi se na nás naštval papež, kvůli sedmadvaceti českým pánům, kteří se tak lehkovážně dali popravit, byl pak habsburský útisk o to silnější, kvůli obrozencům dodnes mluvíme česky (sic!), kvůli parašutistům vypukla heydrichiáda a byly vypáleny Lidice; a zástupcům protikomunistického odboje taky něco přišijeme, přinejmenším to, že svými neuváženými činy vnášeli nežádoucí rozruch do životů svých opatrnějších příbuzných.

Na jedné straně s trpkým úsměvem suše a „nezaujatě“ konstatujeme odvěkou porobivost tohoto národa a na straně druhé – opět s úsměškem, leč tentokrát pohrdlivým a zasvěceneckým – mávneme rukou nad těmi, kdo se s ní pokusili skoncovat. Nad těmi bláhovci, kteří nepoznali, že to beztak k ničemu nepovede.

Svět je vážně samý paradox. A tak se ofrňujeme nad „zbabělým“ Edvardem Benešem, že uposlechl, co mu nadiktovali z Mnichova, ale zároveň i nad Miladou Horákovou, která taky mohla mít víc rozumu a „přizpůsobit se situaci“, když viděla, že to Sověti nepustí a že definitivně nastalo další područí, nyní pro změnu ruské.

A do toho hrozně rádi nadáváme na „typickou českou“ ublíženost. Ale – sakra práce – co když máme proč být ublížení? Uznávám, Bílá hora, to už je dávno, a do životní situace Husových současníků se člověk taky těžko vciťuje. A tak zůstanu ve dvacátém století, konkrétně u zbabělého Beneše a zbabělého Dubčeka.

Ano, přiznávám, ani jeden z těch dvou není zrovna můj idol. Ale – byli oni skutečnými původci všeho toho zla? Mohl Beneš za zrod nacistické diktatury? Mohl Dubček za sovětskou okupaci? A jsou oni dva – jen a pouze, či aspoň převážně oni dva zodpovědní za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo?

Víš, snažím se říct asi tolik: Stává se, že si jedna země usurpuje panství nad tou druhou. Je to blbé, ale stává se to. Jenže nám se v minulém století přihodilo ještě něco jiného než pouhá agrese některého ze sousedů: Dvakrát za sebou se na nás všichni, naprosto všichni, zcela ukázkově a bezprecedentně vykašlali. (A my si to dodnes nemůžeme zapomenout.) Že si Hitler v Mnichově nárokoval rozbití Československa, je jedna věc. A to, že mu to Daladier a Chamberlain odkývali a že nikdo (tedy žádný státník) v celé Evropě ani nepípl, to už je věc druhá. A že jim to nakonec – tedy těm nepípnuvším – nebylo nic platné, je samozřejmě věc třetí. A skutečnost, že to – světe div se – tentokrát nebyli Češi, kdo obětoval čest a příčetnost kvůli tomu, aby měl klid, je věc čtvrtá, věc, o níž se ovšem moc nemluví. Ani u nás doma, ani jinde, milý M.

Ano, můžu si myslet (a ano, myslím si to), že Beneš uposlechnout neměl. Ale zároveň vím, že to nebyl on, kdo se octl na tahu jako první. Že byl naopak až ten poslední; že vlastně neměl čím a kam táhnout. A že to nebyl jen Hitler a němečtí nacisté, kdo se o to postaral. Že mezi Hitlerem a Benešem svůj tah odehrálo ještě několik dalších hráčů.

A o třicet let později? Ten scénář je hodně podobný. Na první pohled by se zdálo, že je tu jeden zřetelný rozdíl: V roce 1938 se nejdřív ostatní dohodli, že Československo bude obsazeno, a teprve potom se tak doopravdy stalo, kdežto v roce 1968 bylo nejdřív obsazeno, a až potom ostatní usoudili, že to tak nechají být. Jenže ono je to právě jenom zdání. Protože ti „ostatní“ se o tom, že to tak nechají i tentokrát, dohodli už předtím, dokonce už dvacet let předtím: 

Tohle je moje pískoviště, tohle tvoje. A když mi po tom mém nebudeš dupat a bořit mi bábovičky, klidně si na tom svém můžeš mlátit menší děti lopatičkou po hlavě. A co lopatičkou – třeba i krumpáčem. Jo, a hele, domluvíme se, že když na to přijde, tak já se náležitě pohorším a vyvěsím pár protestních transparentů, chápeš, to prostě musím, to by bylo fakt divný, kdybych neudělal ani tohle, no uznej, ale ty to nebudeš brát vážně a nemusíš se znepokojovat, protože budeš vědět, že je to jen součást hry. 

A víš, co je na tom zajímavé? Zatímco v tom prvním případě Češi a Slováci kromě vzteku na Hitlera a strachu, co se bude dít dál, pociťovali i opravdové zklamání z toho, že je přátelé, jimž (byť možná trošku naivně) důvěřovali, v těžké hodince opustili, v tom druhém už většinu z nich ani nenapadlo, že by se jich někdo zvenčí mohl aspoň pokusit nějak účinně zastat. Samozřejmě, že se vedly takové ty řeči, že to tak Amerika nenechá a něco se třeba stane, ale nebralo se to jako reálná možnost. Noviny se neplnily roztrpčenými články, že se za nás nikdo nepostavil, a ani prezident nepronesl projev, v němž by hořce konstatoval, že jsme „byli všemi opuštěni, zůstali jsme sami.“

A víš, co je ještě zajímavější? Ani v jednom z obou případů nepřišlo Čechoslovákům na mysl, že by se na „ty druhé“, na ty, co jen tak přihlíželi, mohli doopravdy zlobit. Že by jim to mohli vyčítat, že by si mohli říct: „Tak tohle vám nezapomeneme!“ Tahle eventualita do vědomé psýché našich národů vůbec nepronikla.

A tak zbabělý Beneš a zbabělý Dubček vyplňují naše zorné pole tak dokonale, že nezbabělý zbytek „té lepší“ Evropy se už za nimi nemusí ani nějak moc krčit a maskovat se větvičkami. Přitom situace, v níž se tito dva proslulí třasořitkové octli, se nápadně podobá situaci člověka, kterému vjede na zahrádku deset bagrů a do baráku mu začnou bušit bourací hrušky, a on se zbaběle běží schovat do sklepa, zatímco jeho zmužilí sousedé postávají na balkónech svých domů a uvážlivě to všechno pozorují.
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

na sklonku roku 2007, u příležitosti nadcházejícího 15. výročí vzniku samostatného českého státu, uspořádal nejčtenější český zpravodajský server iDNES.cz anketu o nejvýstižnější heslo pro Českou republiku.

Z více jak tří stovek čtenářských návrhů vybrala redakce patnáct a rozjela hlasování.

Vyhrálo motto „Malá země s velkým srdcem“ (2353 hlasů).

1. ledna 2008 vyšel článek s výsledky. V úvodu se praví: „Tehdejší prezident Václav Havel razil motto: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Je to ještě pravda?“

A dále: „S postupem doby se republika dočkala spíše nelichotivých ,cejchů‘. Tak například národ švejků, zlodějů, pivařů, závistivců...“

3. ledna 2008 rozšířil téma další článek. Citoval názory „osobností politického i společenského života“ na vítězné heslo. Se zájmem jsem se začetla. A ejhle: „Nejvíce osloveným osobnostem vadí výraz velké srdce.“

Historik Petr Čornej: „Nevím, jestli právě velké srdce charakterizuje všechny lidi u nás.“

Podle politologa Jiřího Pehe svědčí tento výběr „o nedostatku zdravé sebekontroly.“ Vysvětlení? „Pohybuji se mezi cizinci a ti nás vidí úplně jinak – jako nepříliš přátelské a odtažité.“

Na druhém a třetím místě se umístily slogany „Kdo lže, ten krade a do politiky se hrabe“ (1537 hlasů) a „Malý národ, velké myšlenky, obrovské dluhy“ (1515 hlasů).

„Pravda vítězí“ se s 403 hlasy umístila na šestém místě.

„Pravda vyděsí“ se 198 hlasy na devátém.
Pokračovat dalším dopisem >>

Milý M.,

co je moje, to přece nemůže být blbé. Co je moje, je zcela samozřejmě v pořádku. 

Jenže člověk nežije ve vzduchoprázdnu. Vrůstá do situace, jak by řekl odborník na vývojovou psychologii. A toto vrůstání s sebou nenese jen nové a nové poznávání, ale – někdy naštěstí, jindy bohužel – pojí se i s novým a novým zapomínáním. Zapomínáme, co jsme si mysleli, co jsme cítili, zapomínáme i to, co nám bývalo nad slunce jasné. 

A vrůstáš-li do české situace, pozvolna si zvykneš slýchat, že Češi jsou závistiví, zbabělí, lakomí, úzkoprsí, nevychovaní, buranští, neumějí se slušně/vkusně/nápaditě obléknout, že jsou hloupí, nevzdělaní, notoricky neúspěšní, líní, nepřejícní, byrokratičtí, nevrlí, neurvalí, špinaví, smradlaví, nezdvořilí, netaktní, zaostalí, sprostí, nepohostinní, zištní, sobečtí, rasističtí, xenofobní, nepořádní, prolhaní, kverulantští, netolerantní, pasivní, tlustí, opilí, nesportovní, opatrničtí, zlodějští, úplatkářští, stádní, neloajální, zachmuření, pomalí, nesebevědomí, plebejští, lokajští, zlomyslní, malodušní a já nevím jací ještě. 

A neslýcháš to od ledaskoho – tedy od ledaskoho vlastně taky, ale kromě onoho ledaskoho i od lidí, od kterých slýcháš i takové věci, jako že lhát je hnusné a ubližovat slabším odporné, zatímco převádět nevidomé přes ulici je chvályhodné a jezdit na kole s nohama na řídítkách nebezpečné; zkrátka sdělení, jejichž pravdivost je zjevná či spolehlivě ověřitelná, sdělení, jimž nemáš důvod nevěřit. 

V posledních dvaceti a něco letech navíc neuplyne týden, aby některý ze zdejších sdělovacích prostředků neobjevil nějakou další, neotřelou „typicky českou“ ostudnost. Kdo jich demaskuje víc, ten vyhraje. 

Mimořádně oblíbená disciplína tohoto soupeření spočívá v tom, že se cizincům pobývajícím v Česku položí anketní otázka „Co vám u nás nejvíc vadí?“ Výsledky ankety pak vyjdou v podobě zprávy, uvedené – jak jinak: „Cizincům v Česku vadí / Cizinci si v Česku stěžují na ... (dosaď libovolnou hodnotu proměnné).“ 

Napadlo mě ty zprávy sbírat a po pár stovkách si udělat takovou malou soukromou rešerši. Jenže nejsem moc důsledná, a tak z toho sešlo. Nicméně jedna z nich mě opravdu uhranula a straší mi v hlavě už pár let. Mimo jiné se v ní totiž psalo, že „cizincům v Česku vadí knedlíky.“ Tedy, abych to upřesnila, nikoli to, že tam a tam jim knedlíky uvařili špatně, ale že je tam mají na jídelním lístku. 

Pominu-li, že nevím o restauraci, která by podávala pouze a jedině knedlíky nebo kde by každého hosta nutili sníst aspoň jeden knedlík s tím, že jinak nedostane ani nic jiného, okamžitě mi naskočilo, jak by asi dopadl pisatel, který by do italských novin napsal článek, že cizincům v Itálii vadí těstoviny (hádám, že by ho uškrtili špagetou nebo tak něco). A už vůbec si neumím představit, že by podobnou otázku položili třeba v Saúdské Arábii, a ještě míň to, s jakou by se potázal člověk, který by odpověděl, že velmi nelibě nese, že musí pětkrát denně poslouchat muezzinovo volání nebo že tam v restauraci nedostane vepřové. 

U nás však ta informace přece jen zapůsobila. Čeští restauratéři sice knedlíky na černou listinu nedali, ale lidem zřejmě utkvěla v paměti. Kdykoli jsme od té doby s kamarády rozmýšleli, kam pozvat nějaké přátele ze zahraničí, pokaždé se ozval aspoň jeden hlas: “Tam ne, tam dělají knedlíky.“ 

Jeden by si možná řekl, že takové úzkostlivé dbaní o blaho návštěvníků z cizích zemí je hezké. Ale má to háček. Zprávy tohoto typu totiž neslouží především k tomu, jak to zařídit, aby se u nás hosté z ciziny cítili co nejlépe, ale k tomu, abychom měli další důvod prohlašovat sami sebe za hrozné. 

Nejsme Italové ani Saúdští Arabové. Vyrostli jsme v zemi, kde napříč všemi sociálními, příjmovými, intelektovými či zájmovými vrstvami snad není sešlosti, v níž by nepřišla na přetřes některá z hrůzných českých národních vlastností. A co víc – toto téma stmeluje účinněji než kterékoli jiné. Troufnu si tvrdit, že hrozí-li, že si účastníci hospodského sezení, rodinné oslavy, srazu spolužáků, podnikového večírku, zasedání správní rady či schůze parlamentního výboru vjedou do vlasů, stačí vytasit se s nějakou zvlášť ohavnou příhodou a prohlásit: „Tohle se může stát jenom v Česku.“ Rázem je rozmíška zažehnána a všichni přítomní jako zázrakem dospějí k družné shodě. 

A jak je to tedy s těmi strašnými českými vlastnostmi doopravdy? Soudím, že žádná z nich není nijak zvlášť typicky česká. Jednoduše mi připadá krajně nepravděpodobné, aby se všechny negativní lidské vlastnosti koncentrovaly na cca jedné šestitisícině povrchu zemského. Už dlouho však sleduju jiný, velmi zajímavý jev, tak zajímavý, že nechápu, proč si ho zatím nikdo nějak slyšitelně nevšiml. 

Nezažila jsem totiž, aby o sobě někdo z mých krajanů prohlásil: Já jsem buran; já mám lokajskou náturu; já kradu, lžu, smrdím, jsem nepohostinný, prospěchářský a nepříliš přátelský. Kdepak: Takový já nejsem, tohle já nedělám. Já ne, ale „Češi“, ti ano. Většina Čechů. Skoro všichni. Já nikdy. 

Co to znamená? Že netušeně obrovské množství Čechů se od svého národa distancuje? Hm, možná. Ale nelze vyloučit, že tu máme do činění ještě s něčím jiným, s něčím mnohem víc šokujícím. Totiž že v České republice žije ve skutečnosti pouze mizivé procento Čechů a statistiky sčítání lidu jsou tedy z nějakého důvodu klamné. Že majoritu zde nutně musí tvořit nějaký úplně jiný národ než Češi. Etnografové by měli zpozornět: Přímo uprostřed Evropy – tedy ne někde na nějakých předevčírem lokalizovaných ostrůvcích u Antarktidy, nýbrž před zraky všech – si vesele vegetuje jakási dosud neobjevená, neprobádaná a nepojmenovaná národnost!
Pokračovat dalším dopisem >>